O mojí lásce k URBEXU už víte, tudíž bylo více než na místě, vzít vás s sebou na další dobrodrúžo výlet v Portugalsku. Po zjištění počtu opuštných míst a budov v okolí mého současného bydliště se mi rozzářily oči.

Minule jste společně se mnou mohli prozkoumat opuštěný koupák v Costa de Caparica, dnes vám povím příběh místa, které se tyčí nad řekou v Lisabonu.

Poprvé jsem to místo spatřila při cestě lodí do centra, okamžitě mě uchvátilo svojí velikostí. Jedná se o komplex přibližně šesti budov, který se nachází v malebné rybářské vesničce. Místo v letech 1850 až přibližně 1919 sloužilo jako nemocnice a karanténa pro pacienty nakažené epidemiemi, např. Žlutou zimnicí.. Pacienti a zaměstnanci koexistovaly v oddělených křídlech, vlastnil soukromý hřbitov, křídlo pro dezinfekci a sklady. Od roku 1919 se prostor využíval jako věznice a od roku 1928 se stal azylem pro chudé dívky. V roce 1942 byl komplex začleněn pod největší vzdělávací instituci v Lisabonu, Casa Pia, díky čemuž se místnosti naplnily 465 studenty.

-> VLOG <-

 

 

 

6. ledna 1958 došlo v objektu ke zhroucení střechy (místo odolávalo sesuvům půdy). Při této události přišli o život dva studenti. Objekt byl znovu využit jako útočiště pro přibližně šest set lidí z Afriky během dekolonizace roku 1974. Opakovala se však tragédie, která vedla ke smrti dvou dětí a k trvalému uzavření objektu. Zajímavostí je, že tato událost nastala opět 6. ledna.

Na místo je více než náročné se dostat. Je obehnáno soukromými pozemky. Vchody jsou zaterasené a zdi chráněné ostnatým drátem. Do samého srdce komplexu jsem se bohužel nedostala. Před hlavním vjezdem do budovy se nachází malý domek, ve kterém údajně bydlí současný správce objektu. Co mě kromě samotného komplexu nadchlo byla divoká příroda kolem. Popínavé růže jsem pocítila na vlastní kůži.

Byl to ojedinělý zážitek, při kterém jsem se cítila zase jako malá holka lezoucí po stromech a zdech. 🙂