BanglaKIDS: můj první krátký film o dětech z Bangladéše

BanglaKIDS: můj první krátký film o dětech z Bangladéše

Začalo to v lednu, kdy jsem se poprvé sešla se zástupci ADRY u nich v kanceláři. Na základě jejich oslovení a zájmu spolupracovat jsem se rozhodla přijmout nabídku a vyrazit s nimi na každoroční monitorovací cestu do Bangladéše. Proč? Protože mne polilo horko, nadšení a strach z neznáma. A to už já moc dobře vím, že je dobré znamení.

Jak se zrodila myšlenka filmu?

Míša, koordinátorka projektu Čalantika, byla hlavní iniciátorkou spolupráce. Společně jsme brainstormovali nad tím, jak bych mohla přispět svou tvorbou dobré věci. Po jejich předchozích projektech, jako je třeba kniha od “fotografa bez talentu” My děti slumu nebo projekt Dobroběžka, kdy se Marek vydal na koloběžce přes Bangladéš, se nabízela možnost, která tu ještě nebyla… FILM. Když jsem to poprvé vyslovila, okamžitě se mi spustila vlna myšlenek a nápadů, jak to celé pojmout. Ihned jsem věděla, že bych ráda uspořádala premiéru, ze které by výtežek poputoval na vzdělávací centrum Čalantika, které potřebovalo podpořit. Věděla jsem, že mě čeká kupa práce a hlavně učení se něčeho nového. VIDEA z cest už totiž dělám déle, ale film? To vážně ne!

Jela jsem tam bez očekávání a plánu

Dobrodružství jsem zahájila 24. března na letišti, kdy jsem společně se třemi zástupci ADRY vyrazila do Bangladéše. Plán toho, co během návštěvy natočím, jaký materiál vlastně vznikne a jaký bude příběh filmu, jsem nechala otevřený. Nevěděla jsem totiž, co mám čekat. Pouze jen to, že se společně vydáme do vzdělavacího centra Čalantika v Dháce, budu moci nahlédnout do přilehlého slumu, mluvit s místními, dělat rozhovory, navštívit další školy projektu BanglaKids na severu.

Po prvním dni v Dháce jsem měla pocit, jako kdybych tám strávila dní deset, tolik vjemů, emocí, tváří, ruchu, prachu. První večery jsem usínala a nemohla přestat na všechny ty tváře myslet. Stejně jako počet zážitků plnily se i SD karty s videy a já začínala mít jistotu, že o materiál nebudu mít nouzi.

Podruhé jsem odmaturovala

Deset dní jsem strávila v Bangladéši, 2 dny v Istanbulu kvůli přestupu a pak jsem se 11. dubna vrátila domů, do Prahy. Měla jsem pocit, jako kdybych dorazila v době státního svátku, ale to bylo jen proto, že jsem si poslední dny zvykla na přelidněnou Dháku. Všechno vyprat, udělat si pořádek v souborech, fotkách, videích… tak! A teď co?
Bylo toho tolik, co jsem prožila, viděla a chtěla sdělit. Najednou ale jako bych měla prázdno. Potřebovala jsem filmu, který měl necelé dva měsíce na to naplánovanou premiéru, dát strukturu. Nevěděla jsem ale, kde začít. Topila jsem se ve složkách plných dojemných rozhovorů, záběrů a měla pocit, že to nemůžu zvládnout.

Vyrazila jsem na pár dní mimo domov, odpočinout si, provětrat hlavu. Dala jsem si odstup od tématu, trochu marodila ze všeho toho stoprocentního nasazení během cesty a pak jsem se pustila do práce. Hodiny jsem přebírala záběry, popisovala je a postupně si dělala obrázek o tom, jak film uchopit. Začala jsem si ho rozdělovat na jednotlivé úseky a ty pak přehazovala tam a zpátky a snažila se je spojit tak, aby to dávalo smysl. Byl to porod! Někdy jsem jen čučela na kus papírové krabice, na které jsem měla jednotlivé štítky filmu a snažila se promyslet, jak to bude nejlepší. Jindy jsem zas chytla slinu a pracovala hodiny na střihu. Samotné editování videa jsem si měřila skrze chytrou aplikaci TOGL (doporučuji každému na volné noze) a zjistila tak, že střih videa mi zabral 65,5 hodiny. Dva dny před premiérou jsem film dodělala, doplnila spoustu jmen dárců do části titulek a nemohla se dočkat premiéry.

Jaké to je mít premiéru?

Premiéra BanglaKIDS se konala 5. června v Prostoru39, který se nabídl, že nám horní patro na akci poskytne zadarmo (ještě jednou díky). Moc se jim líbil nápad a doborčinný podtext. Dopoledne jsem vyrazila prostory chystat společně s Míšou z ADRY. Přichystala doprovodný program – foto koutek od INSTAXU, a losování o INSTAX square, kterým jsem v Bangladéši fotila místní. Stačilo se trefit do počtu hodin, které jsem strávila střihem. 🙂

Kolem šesté hodiny se začali scházet ti, kteří si skrze dárcovskou výzvu na Darujme.cz koupili vstupenku, kamarádi a rodina. V tu chvíli jsem byla ještě DOBRÁ :D, jakmile jsem se ale postavila před 80 diváků, kteří dorazili, uvědomila jsem si, co se děje. MÁM SVOU PRVNÍ MALOU PREMIÉRU, wau! 🙂
Byl to krásný pocit. Po pár úvodních slovech jsem předala slovo Míše, která seznámila všechny s projektem Čalantika a film mohl začít. Ihned potom, co jsem ho sputila, jsem si musela o patro níž obejdnat pivo a následně pozorovat ze zadu z dálky, jak se sál kouká na něco, na čem jsem tak dlouho pracovala. Je to zvláštní pocit, to vám povim. Jakmile jsem poprvé zaslechla smích, ulevilo se mi.

Čtyřicet pět minut uběhlo jak voda, což mi posléze potvrdilo dost lidí, a já se vrátila zpět do sálu. Postavila jsem se před všechny diváky a snažila se během aplausu nebrečet. Nešlo to! Okamžitě se mi spustily slzy. Byly to slzy dojetí, radosti a úlevy. Cítila jsem se, jak kdybych podruhé složila maturitu. Všichni pochopili, a tak tleskali o něco déle, než jsem chytla dech. 🙂 Bylo to krásný! A ty reakce potom, o těch ani nemluvě.

Teď už je film ke zhlédnutí online pro všechny, které téma zajímá. Během dárcovské výzvy, kdy měli možnost si zájemci koupit vstupenku na premiéru, film online ke zhlédnutí, stát se partnerem nebo prostě jen tak přispět, se vybralo neuvěřitelných 113 000 Kč. Mám radost a jsem vděčná za to, jak úžasnou komunitu kolem sebe mám. 🙂 Společně jsme to dali!! Ještě jednou vám všem z celého srdce DĚKUJU za to, že jste se zapojili a pomohli. <3


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.