Zážitek jménem SVATBA

Dneska se s vámi chci podělit o velmi osobní zážitek, o svatbu. Ráda bych vám přiblížila nejen její průběh, pokusila se popsat ten nával emocí, který mnou proudil během samotného svatebního dne, ale ráda bych promluvila i o aktu samotném, co to pro mě osobně znamená, co mě to naučilo a proč si myslím, že byste si se svatbou měli nakládat podle sebe.

JÁ, MÉ MLADŠÍ JÁ A SVATBA

Deset let zpět, což odpovídá době, kdy mi bylo osmnáct let, jsem na nějakou svatbu neměla ani pomyšlení. Ne proto, že bych nikdy s nikým nechtěla žít, mít partnera, ale protože mi přišlo zbytečný “brát se”. K čemu to jako je? Romantičtější mi přišlo dát svatbě červenou a jen tak si být spolu, protože chceme. Říkala jsem si, že je to přežitek a že nepotřebuju nějaký papír k tomu, abych stvrdila lásku.

Zpětně se tak trochu chápu, snažila jsem se být COOL a dát hlavně jasně najevo, že mi jde o ten cit uvnitř, ne nějaký papír a mecheche. Jenže po letech, zkušenostech, několika dlouholetých vztazích a hlavně po tom, co jsem potkala mého nynějšího partnera, se mi představa vdavku začala zamlouvat.

Lhát vám nebudu, šaty v tom hrály svou roli. 😀 Stěžejní důvod je ale úplně jiný.

KDYŽ LÁSKA ROSTE

Moje první setkání s Martinem probíhalo asi tak, že já si jeho ustavičnou snahu mě sbalit ani nepamatuju. Potkali jsme se na jednom z letních večírků ve Žlutých lázních, kde jsem se zajímala v tu chvíli o úplně jinou osobu, která mi shodou okolností pár dní na to sdělila, že jejich šéf po mě pokukoval. Díky bohu za to, že Mark Zuckerberg vynalezl Facebook. Tehdy jsme se stali virtuálními přáteli a započelo naše randění.

Nebyla to láska na první pohled. Byla to chemie, oťukávání se a poznávání toho druhého. Čekalo nás hned na začátku dost překážek, kopanců a srandy. Díky společně strávenému času, zážitkům, stejnému pohledu na svět a životnímu postoji jsme se do sebe čím dál tím víc zamilovávali. Je to pro mě poprvé. Poprvé, kdy má LÁSKA úplně jiný spád. Ona totiž roste. Pořád jakoby jí přibývalo. Vše se prohlubuje…a tak došlo na další etapu, na prohloubení našeho vztahu, na další level.

SVATBA

Svatba, veřejný akt lásky, kdy si před svými známými, rodinou, kamarády řeknete “ano”. Velmi často se ale právě akt samotný, tedy obřad, odbyde a lidé se soutředí na tu část, kde se jí a pije. Nenechte se mýlit, ta je taky velmi důležitá. Já osobně jsem si moc přála, aby právě jídla a pití bylo dost, protože vím, co to s lidmi dělá, když mají prázdné žaludky. 😀

Nicméně teď se vrátíme k tomu, co o deset let mladší Weefoňová neviděla. Nevnímala, jak moc je důležité dát prostor rituálu, který vztah posune o level výš. Momentu, kdy se překonáte, nahlas řeknete “slib” a projevíte city přede všemi. Jak nejen rozhodnutí do manželství vstupit, ale i vše, co se s organizací společného dne pojí, ukazuje nejen o partnerovi, ale i lidech kolem vás hodně věcí. Svatba není jenom papír.

Pro nás se svatba stala momentem, kdy jsem si slíbili, že společně jdeme dál životem jako parťáci, partneři, dva lidi, kteří chtějí všemu dalšímu jít naproti ruku v ruce. Byl to den, kdy jsme pro nás velmi blízké lidi, rodinu, kamarády chtěli na jednom místě v pohodové atmosféře přivítat a umožnit jim společně s námi sdílet tenhle ZÁŽITEK. Chtěli jsme poděkovat rodičům, chtěli jsme dělat radost a chtěli jsme si to užít. Vše jsme si splnili. Zážitek to byl dechberoucí a proto taky tak rychle utekl.

OBŘAD podle nás

Jestli je něco, na čem mi záleželo a chtěla jsem si to vychutnat, byl to obřad. Z prvu jsem to viděla jasně, na místo by měl být oddávající, osoba, která má od státu štempl a může oficiálně uzavírat manželství. Věděla jsem přesně, koho bych si přála. Paní farářku, se kterou jsme se seznámili v době, kdy se konala událost opačného rázu, pohřbívali jsme dědečka Ke kořenům stromů. Byla úžasná, pokérovaná, měla nahled a mně prostě jako člověk nesmírně sedla. Její jméno je Sandra Silná, pro ty z vás, které by to zajímalo. Jenže my svatbu pořádali v celkem krátkém časovém horizontu, a tak se moje představa ihned rozplynula. Sandra měla již akci na druhé straně republiky. Začala jsem se probírat dalšími oddávajícími, kteří by připadali v úvahu. Nikdo mě ale natolik nezaujal. Necítila jsem to.

Začala jsem sama sobě pokládat otázku, zda opravdu tak lpím na tom momentu podpisu státem vytištěného papíru s odpovídajícím “dohledem”. Najednou jako bych se zasmála sama sobě a řekla si, ty jo, já že na něčem takovym lpím? 😀 Ehm, ne ne, spíš se snažím dodržovat pravidla a akorát se tu s tím stresuju. A tak jsem se jedno ráno probudila a s úsměvem od ucha k uchu Martinovi navrhla: “Co kdyby nás oddal Dohnýsek?” Abyste byli v obraze, Dohnýsek je náš společný kamarád, který se ale s Martinem zná už od školy a i přes to, že se Martin na deset let odstěhoval v patnácti do Kalifornie, zůstali nejlepšími přáteli. Najednou to bylo tak jasný. Dohnýsek nabídku přijal, my ho ze svědka pasovali na oddávajícího a sranda mohla začít.

neSVATBA

Rozhodnete-li se, stejně jako my, udělat si obřad po svém, běhání po úřadech vás tak i tak nemine. Jelikož jsem náš plán doma rodině mezi řečí prohodila, což jsem asi ani nemusela, ehm, nastala panika. Panika, že se tedy NEBEREME, že to vlastně není SVATBA. Není SVATBA? Cože? Moment, klid! Pár členů rodiny mělo v hlavě zmatek a tak nějak se báli, že se manželství nekoná, ale jde jen o jakousi oslavu. Následovala fáze vysvětlování, telefonátů a hlavně, hlavně utvrzení rodiny v tom, že TEN PAPÍR, oddací list, mít budeme taky.

Tudíž týden před svatbou jsem se na “rozlučku se svobou” vydávala už jako vdaná paní, resp. holka s jiným jménem. Pro nás bylo totiž uzavření sňatku na úřadě něco jako vyzvednutí nové občanky nebo pasu. Zároveň jsme asi dámy v Nuselské radnici nepotěšili s jak PUNKovou náladou jsme přišli a jak NEvážně jsme to brali. Nechtěli jsme totiž tomuhle procesí dávat důležitost, což jsme mimo jiné už předem avizovali na matrice, ale pravidla jsou pravidla a sňatak musí alespoň částečně být ceremonie… což jsme, ehm, tak úplně nečekali. 😀 Nicméně nejen my, ale i naše svedkyně se tuze dobře bavily, “vzali” jsme se a po obřadu se rozběhli všichni za svými povinnostmi. Ta pravá SVATBA a OBŘAD nás totiž teprve čekal. 🙂

Po odevzdání do rukou Martina jsem cítila naprostý klid. Dohnýsek zahájil celý obřad, všechny přivítal, promluvil o nás dvou, lásce, poděkoval rodičům, poté přišel čas na sliby. Začala jsem. Klepal se mi hlas, chtělo se mi brečet… ŠTĚSTÍM. Postupně jsem četla řádek po řádku, až došlo na část o tom, že vlastně moc slibovat nemohu a nechci. Nevím, co bude. SLÍBIT si takovou tu klasiku mně osobně přijde nesmysl. Rozhodla jsem se to uchopit jako slib mého jednání, péče o nás, vztah, ale i o sebe samou. Na konci slibu jsem měla co dělat, abych ho dořekla. Martin mě následoval, slib neměl v češtině. Jde mu se lépe vyjadřovat a nacházet ta správná slova v angličtině. Rozesmál mě, dojal a sám měl pár momentů, kdy to rozdýchával. OBA jsme si opět potvrdili, že tam SPOLU stojíme správně.

MOMENTUM: VÍTEJTE

Zahájení oslav a řádného mecheche proběhlo ve stodole Donátova mlýna, kde se mimo jiné celá svatba odehrávala. Přivítali jsme s Martinem všechny přítomné a poděkovali jim, že společně s námi tráví tento DEN. Nebyli jsme si jistí, zda se nám přes 70 lidí do stodoly vejde ke stolu. YESky moje to zmákly a díky tomu mělo tohle MOMENTUM plné proslovů, vtípků a milých slov úžasnou atmosféru.

HLAVNĚ AŤ JE POHODA

Sice jsme neměli společnou polévku na stolech kvůli už ani nevím jakému problému, to jsem vytěsnila :D, ale jinak byla přesně taková POHODA, jakou jsme si přáli. Vize byla být se všemi na jednom místě, užít si krásné odpoledne, večer, dát si dobré jídlo (mexická kuchyně od Fosil), pití (měli jsme drinky od kluků z 5m2, kafíčko od FlatWhite a pak samoobslužný bar), usadit se pohodlně pod beduínským stanem, který navodil atmosféru námi oblíbeného Jordánska, a užít si vodnici, pokec a pohodu. Na programu dne pak bylo jen krájení dortu, házení kytice, první společný tanec a dobře se bavit. 🙂

Příběh prvního tance

První tanec se pojí s příběhem, který sahá na začátek našeho randění. Naše asi třetí rande probíhalo večer v salsa klubu, už ani nevím proč a jak jsme se tam dostali. Nicméně po asi dvou skladbách v rytmu latiny jsem Martina poslala na bar a šla tančit s někým jiným se slovy, že se omlouvám, ale že jsem si přišla zatancovat. 😀 AU.. a ještě jednou promiň, Martínku. Od té doby jsem to samozřejmě měla na talíři a společné trsání nepřipadalo v úvahu. Abychom to napravili a začli znovu, rozhodli jsme si jako první tanec zvolit SALSU. Martin se hecnul a my si dali dvě lekce tance venku s profíkem. Ten kluk je prostě boží! 🙂 Rozhodně to na soutěž ještě nevidíme, ale zahájení naší taneční kariéry se vyvedlo. 😀 Pak už se jen tančilo, tančilo a tančilo až do noci.

ŠATY, ŠATY A ještě jednou ŠATY

Holky mi v den svatby říkaly, že kdybych přišla oděná jen v bílé lněné košily, ve které jsem tam dopoledne běhala, ničemu by se nedivily. 😀 Já si ale moc přála vypadat tentokrát upravená, krásná a za princeznu v šatech (žádnej Weefoň zálesák :D), který jsem si v hlavě začala po žádosti o ruku malovat. Půjčovat jsem si je nechtěla, protože bych se o ně víc bála. Chtěla jsem je mít na míru, chtěla jsem, abych to v nich byla já a abych si v nich mohla celý svatební den a večer užít. Propojila jsem se s úžasnou českou návrhářkou, Péťou alias Petiteé. Daly jsme hlavy dohromady, sdělila jsem jí svou představu, zkusila si u ní pár šatů, co má k dispozici k zapůjčení a postupně začaly vznikat “ty” šaty. Ladily jsem je na každé zkoušce společně, hrály jsme si s tím, já sdělovala svoje potřeby, ona tipy. Jsem nesmírně šťastná, že jsem oslovila právě jí, protože to, co vzniklo, jsem prostě já. 🙂 Děkuju Ti, Péťo! 💛

DĚKUJEME VŠEM, ŽE JSTE BYLI SOUČÁSTÍ

Dekorace, grafika, koordinace: YES & YES studio
Vlasy a vizáž: YES & YES studio
Šaty: Petiteé
Foto: Vendula Jirmanová
Video: Jakoby films
Květiny, výzdoba a věnečky do vlasů: Květinové Lahůdkářství
Dřevěné nádobí: WOWO design
Prsteny: Brilas
Catering: Fosil
Kávový bar: FlatWhite
Bar: 5m2
Inventář: Svatbář & Svíticí písmena & Krasobrány
Dort: Markétina Cukrárna
Lokace: Donátův Mlýn

VZKAZ PRO BUDOUCÍ NEVĚSTY & ŽENICHY

>> Udělejte si to podle sebe! Ať už to znamená, že se budete brát v pár lidech někde na vrcholku hor, veselit se na statku se sto lidmi a dechovkou, uzavírat manželství u moře ve dvou nebo se veselit tři dny v kuse. Neberte nic jako hotovou věc, všechno jde, vše je možné. Sama jsem se někdy přistihla, že jedu v zajetých kolejích a tím se limituju. Je to váš RITUÁL.

>> Obrňte se a buďte připraveni na názory okolí, rodiny.

>> Doporučuju uspořádat setkání už den předem. Ať už pro všechny nebo jen úzkou ordinu, jako to bylo v našem případě. Bylo moc fajn si večer před svatbou poklábosit a rodiny propojit.

>> Hlavně si to UŽIJTE!