Chceš, aby tu po tobě něco zbylo?

Každýho z nás něco dokáže vytočit, rozčílit, rozplakat. Každý z nás má různé cíle, priority, sny. A skoro každý z nás má možnost svobodně se rozhodovat. Ať už o tom, co si dáme k snídani nebo jakou školu chceme studovat. Některá rozhodnutí dají zabrat, jiná jsou automatická – ta, která jste se naučili od plenek, po ty pozdější. Já si automaticky ráno přečtu e-maily, odpoledne jdu cvičit, večer v posteli plánuji druhý den. O čem ale rozhoduji s větší rozvahou v posledních letech je, co si dám k jídlu, aby mi to neškodilo, co použiju za kosmetiku, co opravdu potřebuji k životu a co naopak ne. Velkým tématem je pro mě, co udělám s odpadem. Což, jak jsem zjistila, netrápí až tak velké procento lidí v mém okolí.

Když jsem bydlela v Praze s rodiči, trávila jsem ráda čas procházením se se psy a moje mamka mi často dělala společnost. Moc daleko jsme ale nedošly, po chvíli chůze jsme často narazily na nelegální skládku, odpadky v lese, odpadky kdekoli. A tady nastala ta chvíle, kdy jsem nasávala mamky rozhodnutí a postupně je přijímala za své. Moje máma nikdy nenechala a nenechává nic jen tak někde ležet, pokud to tam nepatří. Odpad vždycky popadne a odnáší je do nejbližší popeplnice. Jako puberťák jsem to vnímala spíš jako prudu a mámu jako exota. Dneska si na ní vždycky vzpomenu, když aktivně sbírám odpadky jen tak na pláži nebo obal od sušenky na chodníku.

Není mi jedno, že to tam leží. Jasně, jsem rozčílená. Pro mě je nepochopitelný, jak někdo může jen tak vyhodit plastovou lahev z okýnka auta a pokračovat v cestě. Vztekání mi ale nepomůže, a ten odpad se taky nezvedne sám. A tak pokračuju v, říkejme tomu, tradici. Procházky propojuju s úklidem. Ten, promiňte mi to, bordel mi tam prostě překáží. Takže ho jednoduše sesbírám buď do igelitky, kterou jsem po cestě taky našla nebo vezmu, co poberu a hodím to do nejbližší popelnice. Jasně, nezachráním tím svět, ale jdu tím příkladem. Pohledy kolemjdoucích jsou někdy plné úžasu, někdy úsměvu, někdy výsměchu. Ať je reakce jakákoli, viděli to! A to je podle mne recept – jít příkladem. Stejně jako zvládla mamka jít dobrým příkladem mě, tak i já to posílám dál.

No a jelikož tento blog má být nejen o tipech na vaše cesty, ale i o inspiraci, tak doufám, že po přečtení tohoto článku třeba příště ten obal taky zvednete a bude vám jedno, jestli na vás někdo blbě kouká, nebo jestli je ten obal špinavej. Hodíte ho do nejbližsího koše a budete se usmívat, protože to posíláte dál.

Pokud tu po nás má něco zbýt, tak by to rozhodně neměl být odpadtam, kde být nemá. Nechci tu rozebírat jeho recyklaci, od toto jsou tu jiní, chci jen přimět lidi k tomu, aby přijímali zodpovědnost za to, jak jejich okolí vypadá.

Pokud chcete isnpirovat další, dát jim vědět, že to vnímáte stejně, tak sdílejte, foťte, pište, natáčejte a použijte hastag #PoNasCisto nebo #NejsemPrase

Vyberte si! 😀 Ideálně oba nebo ten první.