Čas karantény: čas být, zamyslet se, přehodnotit

Čas karantény: čas být, zamyslet se, přehodnotit

Přináším první díl podcastu, kdy nastavuji dUŠI poprvé já sama – svěřuji se vám se svými pocity, myšlenkami, s tím, co se mi honí hlavou v době karantény. Společně s tím čtu některé z vašich zpráv, ve kterých  sdílíte vaše dojmy a pocity. Změnilo se něco? Vaše hodnoty, plány, pohled na svět, na dosavadní způsob fungování, způsob života? Je to pro vás transformační nějakým způsobem? Uvažujete o změně? I vy jste se podělili o kus svého já v době karantény a pandemie, po které jisto ještě svět nebude jako před tím. A my možná taky ne.

Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak moc jsem ráda za vaše sdílení a milá slova.
Děkuju tímto všem a posílám hodně sil a hlavně přeju, ať jste všichni zdraví!

Vaše dojmy a zprávy, které mi přišly:

Sdílím, Kristýna

Ahoj Weef, přestože nikdy nikam neodpovídám, tak i já se rozhodla napsat, jak mě současná situace ovlivnila. Asi začnu tím, že jsem si sama v sobě urovnala priority. A zjistila, že pokud nejde o život a o zdraví, jde o hovno, jak se říká. Přijde mi, jakoby mě tohle, co se teď děje nějak nakoplo do zadku. Asi tak měsíc zpět, než tady v ČR celá tahle situace okolo koronaviru vyvrcholila, nebyla jsem na tom psychicky úplně nejlíp. Vlastně ani nevím, jak o tom psát. Zkrátka jsem cítila, že je toho na mě příliš. Ale místo toho, abych trochu zvolnila tempo, a věnovala se trochu sama sobě, tak jsem si každou chvilku vyčítala, že zrovna nedělám tohle a tamto. Že nedělám něco užitečnýho. Srovnávala se s ostatními a byla se sebou nespokojená. Trpěla jsem úzkostmi a říkala si, že je něco špatně, že já jsem špatná. Já si to uvědomovala, že to není v pořádku. Ale hlavu jsem o tom přesvědčit nedokázala. Bohužel jsem už ani nechtěla vycházet ven a mezi lidi. Joo, co bych za to teď dala, vidět se s přáteli. No, asi se tu nebudu dál rozepisovat o tom, jak mi bylo. Spíš to chce nějakej závěr. Takže.. Asi prostě vím, že jsem potřebovala zpomalit. Prostě zastavit se. A chvíli přemýšlet. A asi my všichni. Že předtím na zpomalení nebyl čas. Všechno bylo hektický, a teď se vše zastavilo. Jako lidé si občas neuvědomujeme co máme, dokud to neztratíme.Došlo mi, jak malicherný a mrňavý ty moje problémy byly. Ano, až teď. A je dost smutný, že musela nastat taková situace, abych si toto uvědomila. Takže asi jen na závěr. Buďme na sebe i ostatní hodní, opečovávejme duše své i blízkých a zvládněme tuhle situaci.

Co mi karanténa dala, Anna

Ahoj, mé poznatky asi nebudou nikterak překvapující 😃, ale v období karantény a navíc ještě mé neschopenky si vážím především přírody ještě více, než před tím. Každého okamžiku, kdy mohu alespoň na krátkou procházku se svojí pejskou 🙂. Mnohem častěji jsem také v kontaktu se svými sourozenci, se kterými jsme si psali a volali už jen málo a opravdu hodně mi to chybělo. Také po týdnu a půl zjišťuji, že se asi vážně s přítelem jen tak nepohádáme a že mi stále ani na chvilku neleze na nervy 😃. Myslím, že tohle je pro většinu párů v této situaci zátěžová zkouška 😃. Je to pro mě i období mnoha výzev, já jsem strašný spáč, když mám volno, tak spím i 10 hodin denně a samozřejmě vstávám tím pádem dopoledne. Takže ode dneška mi přítel naordinoval novou výzvu a budíček v 8 😃. Také se zase snažím více číst, jelikož jsem to poslední dobou dost flákala. Začala jsem vůbec poprvé v životě poslouchat podcasty a velmi mě baví 🙂. Stýská se mi po rodině samozřejmě hrozně moc, ale o to krásnější bude naše setkání, až se se všemi setkám a objemu 🙂. Představuji si, jak budu zase jezdit bezstarostně do práce metrem a nebudu muset mít obavy, že se nakazím, jak si budu najednou připadat strašně svobodná a že mám svůj osud zase ve svých rukou. Nic jiného si nepřeji, než abychom to všichni ve zdraví přežili a vím, že pak budu prostě šťastná (což je v mém případě chronických depresí velmi vzácný stav🙂). Bude to znít jako klišé, ale já opravdu beru celou tuhle špatnou zkušenost jako připomínku toho, jaké hodnoty jsou vlastně v životě důležité, protože na to občas zapomínám. Věřím, že si urovná své priority plno dalších lidí, že si budeme více vážit přírody a těch maličkostí kolem nás. Věřím, že vše zlé, je pro něco dobré. Přeji hlavně pevné zdraví 🙂.

V době pandemie…, Janina

Ahoj Weef, v době pandemie se toho u mě až tak moc nezměnilo. Nad smyslem života, hodnotami, plány a sny dumám jako introvert téměř každý den bez ohledu na to, jestli je karanténa nebo ne. 🙂 Už delší dobu uvažuji o odchodu z práce, jelikož se nepotkává s mými hodnotami a nedává mi celkově smysl. Každopádně v současné situaci jsem za svou práci nesmírně vděčná, že mohu v pohodě pracovat z domova a nejsem nijak omezená. Navíc si tu práci z domova nesmírně užívám, pro introverta je to ráj. 😀 Co ale na sobě pozoruji, tak v posledních dnech pociťuji mnohem více vděčnosti. Například jsem vděčná za zpomalení světa. Už dlouhou dobu to bylo potřeba. A alespoň to má pozitivní vliv na planetu, přírodu a zvířata. <3 Jen se bojím, že až tohle všechno pomine, vše se vrátí do starých kolejí. Dále jsem vděčná za naše zdravotnictví, za opatření ze strany politiků (i když některá mohla přijít o něco dříve) a že když chceme, tak se jako národ dokážeme semknout a pomáhat si. 🙂 A taky jsem vděčná, že náš soused nedělá co týden párty a je konečně klid. 😀 Celkově se na celou situaci, i když bude mít velký dopad na nás všechny, dívám pozitivně. Věřím, že nás to určitě něco naučí. Ať už třeba to, že si budeme více vážit svobody, zdravotníků, lidí, kteří pomáhají, nebo že je potřeba udělat si alespoň nějaký finanční polštář, zpomalit, více se zaměřit na budování vztahů s těmi nejbližšími nebo se radovat z maličkostí. Na podcast se nesmírně těším. Opatruj se a měj nádherný večer/den! 🙂

Karanténa, Barbora

Verunko, to je skvělá otázka.. Karanténa a koronavirus, to je jedno veliký téma. Pracuji na základní škole, takže home office se mě týkalo jako jedné z prvních, samozřejmě za bych ráda do práce chodila ale naprosto tu situaci chápu. Koronavirus je pro mě jak se říká tak ‘půl na půl’. Jedna polovina ve mě vyvolává obrovský pocit vděčnosti za to jak se lidí semknuli a šijí roušky, líbí se mi jak se planeta čistí, líbí se mi jak někteří lidé hází politické názory za hlavu a všem jde o to stejné, a to o zdraví, jak se navzájem na ulicích upozorňují nebo si dokonce dávají roušky.. Jsem vděčná za všechny policisty, hasiče, vojáky, celníky kteří stojí nonstop na hranicích, a všech lékařů atd. A s tím se pojí i to smutné. Můj přítel se kterým bydlím je policista, ten strach každý den že se situace zhorší a jeho povolají je příšerný, moje maminka pracuje ve zdravotnictví což je taky velmi stresující.. myslím že bychom si těchto lidí měli více vážit a už jen kvůli nim tu situaci nezlehčovat. Je mi smutno že i přes ty opatření jsou tu stále lidé kteří to ignorují naschvál a kteří radši nadavaji na vládu.. a taky ty kteří si nadavaji na ulici kvůli nevhodnému zakrytí obličeje, děsí mě ten strach v lidech.. Je mi strašně líto co se děje, strašně mě mrzí co se děje v jiných zemích, to že v Itálii hromadné odváží mrtvoly, z toho mi je strašně. Modlím se aby to už bylo za námi a v nás se něco změnilo. Myslím že si pak budeme muset vážit více všech věcí!

Amélie

Posledních pár týdnů před karanténou jsem byla neuvěřitelně rozlítaná po všech čertech. Domů jsem se vracela pravidelně kolem 12 nebo i později v noci a ráno v 6:30 zase vstávala. Začala jsem se cítit nesvá, tělo se mi při jízdě v tramvaji klepalo v důsledku anulace jakéhokoliv cvičení, které normálně praktikuji. Byla jsem vnitřně prázdá a neměla ani žádné nové kresební nápady nebo když už přišly nikdy jsem je nezrealizovala. Pokoj jsem měla v dezolátním stavu, stejně jako sebe samotnou uvnitř. Nechala jsem se unést bohémským stylem života a začalo mě to celá utápět. Za celý den jsem si neuděla ani pár minut jen pro sebe a pro má vnitřní uvědomění. Absencí právě času jen pro mě a pro mé pocity, jsem se stala neuvěřitelně podrážděnou bublinou. Když jsem poslední dny před karanténou byla jsem s někým, tak jsem si připadala jako bohém, když ale přisly dny, kdy jsem byla sama se sebou byla jsem sama na sebe hrozně naštvaná, za to že nejsem schopná tvořit ani pořádně vnímat svět. Když začala karanténa, byla jsem jeden z mála lidí v mém okolí a doteď vlastně jsem velmi šťastná. Situace je samozřejmě nelehká a strach je všude kolem nás. Ale já si konečně našla cestu zpět k sobě. Konečně mám na sebe čas, který byl i předtím, ale já se vždy nechala zlákat nějakými přáteli do hospody. Teď se nic takové stát nemůže a ikdyž se samozřejmě těším na normální režim, z karantény si do něj ale chci vzít obrovské ponaučení, že já jako jedinec nutně potřebuji čas sama se sebou, abych byla schopná aktivně a spokojeně žít. Protože ikdyž vím, že bude náročném potom do celého režimu zakomponovat ranní cvičení a sprchu, čtení před spaním nebo jen sezení na balkóně na slunci bez všeho, vím že to jsou práve věci, které mě otevírají a balancují. Tudíž až skončí karanténa, vyjdu z ní jako lepší člověk, který je otevřený a konstatně šťastný a nebudu mít potřebu už hledat chyby v lidech kolem, když budu vědět, že to jak je vnímám začína ve mně a v mém rozpoložení. Budu si nejdříve uklízet v sobě, než začnu obviňovat ostatní. Nejvíce jsem se naučila porozumět sama sobě a najít důvody k mým různým náladám a rozpoložením.

Osobní pohled na koronavirus, Bety

Mila Verunko, ja si osobne myslim, ze koronavirus k nam prisel ve spravny cas a prinasi nam mnoho zprav a lekci. Kazdy z nas se muzeme hloubeji podivat na svuj zivot, kde jsou nase hodnoty, priority, jestli jsme doposud byli opravdu stastni, naplneni a zda jsme se nehonili jen za necim, co vlastne nedava absolutne zadny smysl. Muzeme se podivat na to, jak je na tom nase zdravi, vztahy v nasi rodine, vztahy s nasemi partnery, detmi, rodici… Take nam cela situace prinasi obrovskou lekci ohledne JISTOTY. Zadna jistota v zivote neexistuje. Zitra tu uz nemusime byt, zitra na tom muzeme byt zdravotne uplne jinak, zitra se nam nase podnikani muze sesypat jako domecek z karet, zitra budeme muset sahnout na nase rezervy, ktere jsme si schovavali na pristi dovolenou…Jedina jistota v nasem zivote je ZMENA. A my v teto dobe musime byt flexibilni a otevreni zmenam jako nikdy jindy. Ted je ten nejlepsi cas na zmenu. Zmena je nevyhnutelna. Zmena vnejsi a vnitrni…Hlavne ta vnitrni…Protoze vse, co se nam deje ted a cim si prochazime, se nam delo jiz pred tim, jen v mensi mire a ted vsechno vyplouva napovrch – nase financni situace, vztahy, zdravi, moralka… Je to jako kdyby nam koronavirus prisel dat takovy maly pohlavek, abychom se konecne probudili 🙂 Vsichni. I ti, kteri si mysli, ze se jich to netyka a ze uz vlastne drive zili sporadany a skromny zivot…Kazdy z nas mame neco, na cem muzeme zapracovat a co muzeme zmenit. Je to doba, kdy je potreba mnoho trpelivosti, odvahy, flexibility, otevrenosti srdce a hlavne laskavosti vuci ostatnim a vuci sobe samym. Vnimam to jako velky prinos i pro planetu Zemi. Jak nadherne se vycisti vzduch, voda, mesta a zvirata si odpocinou od naporu turistu (jen tak mezi nami, hlavne od tech, kde se koronavirus zacal sirit jako prvni….). Planeta uz toto nemohla dale zvladat a tak nam poslala vystrahu. Bojim se jen toho, ze vetsina z nas si toto vubec neuvedomujeme a zajedeme pote opet do starych koleji. A pak muze prijit vystraha dalsi a treba i horsi. Ale pevne verim, ze vratit se do starych koleji snad uz nebude ani moct. I ja si budu muset zpracovat urcita temata – vztah sama k sobe, finance, osobni poslani, vztah s pritelem, co vlastne od zivota chci, co me naplnuje…Je tam urcite mnoho strachu a prekazek, ale verim, ze to vsichni spolecne zvladneme 🙂 Alespon my, kteri se snazime jit trochu hloubeji pod povrch, my, kteri se snazime vzajemne inspirovat a podporovat, my, kteri se snazime zarit na vyssich vybracich a divat se na kazdou chybu a vyzvu pozitivne… A pridavam nakonec krasny citat, ktery je v soucasne dobe vice nez aktualni. “Zadna vec, ktera te v zivote potka, neni nad tvoje sily. Muze byt maximalne nad ramec toho, co si myslis, ze zvladnes.” Mila Verunko, preji ti mnoho zdravi tobe, miminku a cele tve rodine. Bud stale ta mila, laskava, naslouchajici, vdecna a usmevava bytost, kterou jsi byla doposud. Raduj se ze zivota, sir dobro, usmev a lasku. Zij tak, jako by zitrek neexistoval. S laskou Bety

Změna v době pandemie, Kateřina

Ahoj Veroniko, tvoje podcasty i videa mám moc ráda, tak jsem si říkala, proč se s tebou nepodělit o svůj pohled, příběh. Myslím si, že každý, kdo se rozhodne vlně deprese, smutku a nejistoty kolem pandemie odolat, se musí začít měnit. Každý si asi musí najít tu svoji cestu, svoji velkou, i malou změnu, nepřísluší se podle mě nikomu říkat, co by měl dělat a co mu v téhle chvíli pomůže. Ale na druhou mi připadá, že se nám nabízí obrovská možnost sebereflexe. Já bych se jí asi nevyhnula, pandemie nepandemie. Pár dní po začátku prvních nouzových opatření se se mnou rozešla moje přítelkyně, se kterou jsem měla vztah na dálku přes více než rok a půl. Byl to můj první vztah. Stalo se tak přes videochat a v době, kdy jsem se bála, že v pořádku nedojede zpátky do Česka. Zjistila jsem tak ale, že za mnou už nedojede vůbec. Rozchody nejsou nikdy fajn, pro nikoho, to není žádná novinka. Většinou jsou vám ale k dispozici přátelé, nějaká ta sklenička či dvě a vidina prokecané noci s nejlepší kamarádkou. Já kvůli nouzovým opatřením o to všechno přišla a nezbylo mi, než se rozhodnout, jestli se doma litovat a brečet (k čemuž současná izolace vyloženě vybízí, rozchod nerozchod), nebo čas nějak využít. A tak se snažím měnit, snažím se hledat cestu sama k sobě a říkám si, že jediný, kdo by mi tak či tak pomohl, jsem já sama. A díky tomu jsem si vytvořila jakýsi nový přístup k sobě. Myslím, že jsem si sama sebe nikdy předtím víc nevážila. Navíc mi to připomíná jednu úsměvnou skutečnost. I přes pandemii máme svoje roztomilá lidská trápení, pořád řešíme, že se nám někdo líbí, někdo nás opustil, nebo se hádáme se sourozenci. Pořád jsou tu tyhle problémy, které ale teď máme šanci vidět s odstupem a uvědomit si, že vlastně s novou perspektivou o tolik nejde. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že tu zůstávají mnohé další, vážnější problémy. Například moje kamarádka místo karantény a nově nabytého volného času řeší starosti o tatínka, který je opravdu vážně nemocný… A tak si říkám, že všechna ta opatření (s trochou nadhledu, samozřejmě) a karanténa budou nad námi mít jenom tolik moci, kolik jim dáme. (Nevím, jestli jsi tyhle příběhy chtěla použít jen pro sebe, nebo doopravdy pro podcast, kdyby ale náhodou, poprosím o anonymitu.) Moc ti fandím a držím palce do budoucnosti. Se vším. 🙂 Kateřina

Přijetí toho, co nám život přináší, Anna

Milá Weef, kdysi jsem Ti psala zprávu, že čekám, jestli první ultrazvuk ukáže miminko nebo ne. Byl to večer před podcastem s Tamarou Klusovou. Pomohlo mi to překonat to nejhorší a odbourat strach. I když jsme měli hořkosladké Vánoce, mělo to svůj smysl. Celá událost nám pročistila vztahy v rodině, naučila nás větší lehkosti bytí. Teď v karanténě nás učí, že je hlavní je mít se rádi a podporovat se navzájem. I když teď asi nebudeme moct mít svatbu a jde stranou všechno, co jsme si vysnili. Je třeba najít cestu k sobě samým a k sobě navzájem. Prohlubovat komunikaci a to “společné”. Je to taková lekce, jak být lepší. Všechno bude. Zdraví a lásku všem.

Jak mě transformuje karanténa, Terez

Změnily se vztahy s tátou a to k horšímu. Musela jsem se po 6ti letech vrátit domů k rodičům a tahle změna vůbec není jednoduchá. Neumím reagovat na jeho agresivní chování a proto musím pokaždé být zticha a nic neříkat. Cítím se tu jako v kleci. Mamka se ségrou jsou super, ale s tátou je to složitý..na druhou stranu ho chápu, jelikož se bojí o peníze…Ale i tak…Hned jak skončí karanténa, musím vydělat peníze a definitivně odstřichnout svůj mladý život od jeho finanční podpory..Jelikož poslouchat ho musím jen tak dlouho, jak budu bydlet doma a za jeho peníze. To je jen jeden negativní příběh, co mě momentálně trápí. Jinak se v karanténě snažím být hodně aktivní..píšu blog, běhám, peču, uklízím a pomáhám – šiju roušky, založila jsem databazi dobrovolniku pro naše město a píšu články pro místní noviny zadarmo. Protože i média nestíhají, tak jim pomáhám. Terka

Sdílení se, Aneta

Ahoj, je to zvláští, ale opravdu karanténové zastavení se, má něco do sebe. Je mi 19 a ještě před tímto obdobím jsem byla hodně ztracená, protože jsem věděla, že mnohdy nejednám sama za sebe a potřebovala jsem být sama a moct se někam zavřít. A je to tu. Začím si tu v karanténě mnohem víc vážit samu sebe a mít se radši, z čehož si myslím pramení spousty mých problémů. Myslím si taky, že mám v sobě víc laskavosti k věcem/ k lidem mi nemilým, které kolem mě jsou. Že všichni a všechno má svůj důvod. Prostě po dlouhé době se cítím pozitivně naplněná věcmi kolem mě. No těším se až se takhle ukážu světu! Jo a taky o planetě jinak přemýšlím, že k ní lidi musí být hodnější. Věřím, že nám všechny ti změní k tomu lepšímu.

Markéta

Ahoj Weef, miluju tvoje podcast a zvláště teď se mi dobře poslouchají. Pro mě je teď nejhorší zavření hranic. Jsem teď v Německu, přestěhovala jsem se sem za partnerem, chodím do jazykovky. No a nemůžu domů. Nebo můžu, ale nemůžu zpátky za partnerem. A nejhorší pro mě je, že nevím na jak dlouho to bude. Jezdím na léto pracovně na pár měsíců do norska a vůbec nevím, jestli to můžu plánovat. Je mi z toho trochu úzko, I když je nám v mezích možností dobře, jsme zdraví a nic nám nechybí. Ale ta svoboda, na jakou jsme byli všichni zvyklí a připadala nám samozřejmá je asi to nejhorší.

Sdílení myšlenek z karantény, Lucie

Ahoj Veru, moc ráda se s tebou podělím o svůj další posun a hlubší dumání za dob koronaviru. Je toho vlastně spousta, ale zkusím tu vypíchnout pro mě nejdůležitější poznatky, pocity a myšlenky. Uvědomila jsem si, že nic není samozřejmostí. Uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem člověk, kterej se věnuje Crossfitu, tudíž zavření fitek by mě mohlo rozhořčit, bylo mi tohle rozhodnutí docela u zádele, protože miluju pohyb jako takovej a nevidím za ním jen činky. Potvrzení si, že příroda je pro mě nejvíc. Na obdivování, jako antidepresivum v tý nejčistější podobě a k pohybu ve formě nejmilovanějších procházek. Uvědomění, jak málo ke štěstí stačí. Sluneční paprsky prodírající se mi ráno skrz okno mluví samy za sebe. Uvědomění, že většinu stresu a následných úzkostí si vytvářím já sama kladením vysokých nároků na sebe. Ale ono fakt stačí občas jen být. Potvrzení, že dokážu být sama se sebou. Svýma myšlenkama hezkýma i míň hezkýma. Nenudím se a mám to ráda. Sebe samotnou za to obdivuju, páč to hodně lidí nezvládá. Uvědomění, že člověk je opravdu nejhezčí, když je sám sebou a nechová se tak, aby se zalíbil někomu dalšímu. Zjištění, a hodně milý, že jako národ dokažme držet při sobě. Ta solidarita, laskavost, pomoc. Kde jsou ti nasraní Češi? Uvědomění, že je třeba si držet nadhled a humor za všech situací. Uleví to tělu i duši. Pochopení, že je fajn se sám ve věcech rozvíjet, ale strávit čas s milovanýma lidma je stejně nejvíc. Pochopení, že lidi v rámci strachu a neobvyklý situace můžou jednat agresivně a arogantně. Pochopení, že je v pořádku se mýlit, ale je hezký si to přiznat a omluvit se. Uvědomění, že jsem dřív měla tendenci trochu odsouvat lidi, se kterýma jsem se vídala hodně často a v rámci toho poznávala jejich chyby, který jsem pak vnímala při každým setkání víc než přednosti. Nicméně i já ty chyby mám a nechci kvůli týhle svojí myšlence ohledně ostatních lidí přerušovat vztahy. Proto je to jedna z mnoha věcí, na který chci pracovat v psychoterapii, na kterou už 2 roky soustavně chodím a je to pro mě velká cesta osobního rozvoje. Děkuju za to, co děláš, Veru. Jsi boží!

Trochu jako z blbýho filmu, Michaela

Ahoj, vždycky jsem se ráda koukala na katastrofické filmy a hodně se mi líbily, ale to je určitě tím, že jsem si myslela, že to se nám stát nemůže. Vykupování krámů, roušky, zákazy, karanténa,… No a jsme v roce 2020 a je to tady. Svět propadá panice, nic není jako dřív a mě dochází o co všechno vlastně procházíme. Jak bereme všechno jako samozřejmost a doopravdy si nevážíme toho co máme. Jsem pendler. Při prvním zákazu ohledně hranic jsem místo 35 km/denně začala jezdit 120km/denně. Už to byl výstup z komfortní zóny. Vstávání v půl 4 ráno. Čekání na hranicích. Nevážila jsem si svobody, kterou jsme měli. A teď je to pryč. Nemůžu se jít ven projít, navštívit rodiče a prarodiče,… Co se dá dělat. A teď nám zavřou hranice úplně. Takže se stěhujeme s přítelem do Německa. Minimálně měsíc neuvidím žádné přátele, rodinu, známé. Pokud zůstanu doma dostanu během pár dní výpověď. Protože proč by mě měl zaměstnavatel platit, když nejsem v práci? Kdo by si to byl pomyslel. Přesně před měsícem jsem se vrátila z dovolené, kde proběhla žádost o ruku. Plánovali jsme svatbu a teď nic. Všechno se sypa jako domeček z karet a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat. Když se na to snažím podívat s nadhledem, tak je to vlastně pro planetu to nejlepší. Odpočine si. Ale z druhé strany musím myslet na sebe a hlavně své okolí. Kdo ví, kdy tohle skončí. Kdy (jestli vůbec) skončí všechna opatření a jestli budu brzy smět přes hranice zase domů. A to nemluvím o rodinách, které budou teď X týdnů rozdělené. Rodiče od dětí… Nepředstavitelné, ale všichni potřebujeme peníze na přežití. Člověk si může říct, že zdraví je přednější, ale skončit na ulici nechce nikdo. Co z toho vyplývá? Teď teprve člověk pozvává o co přichází.

Nela

Ahoj Weef, reagujem na tvoju vyzvu z Instagramu k vyjadreniu sa k nazoru a prezivaniu ohladom korony. Osobne si nemyslim, ze svet po ukonceni karanteny nebude rovnaky. Mozno to bude este divokejsie, kazdy bude chciet dobehnut zameskane… A tiez… Zatial to nie je tak dlha doba ani tolko mrtvych, aby to zanechalo vyraznejsiu stopu. Je to len moj nazor. Mozno trochu netradicny vzhladom na medialny boom, ktory je tomu venovany. A ako to ja vnimam po psychickej stranke? Myslim, ze celkovo neposobi dobre na psychiku ako taku, ak neustale pocuvame o tom spravy (aj ked nechces vsade to na teba skace) v spojeni, ze sme viac doma. Obcas mam pocit, ze musime ochoriet aj keby sme uz nechceli. Ved ked to uz tolkokrat pocujeme… A za mna osobne… Nevplyva to na mna dobre. Nie samotna korona, ale ten stav, ze sme doma, zmizlo mi zo zivota viac cinnosti a ja zistujem, ze to nie je vobec dobre, ak mas sklony k depresiam. Napadaju ma asi prave od tej necinnosti a malo podnetov same blbosti a vobev neviem kde sa beru. Zo sekundy na sekundu dostanem chut si ublizit, alebo mi odrazy vsetko pride zbytocne a vo vnutri sa prepadam… Ked mas depku nie je dobry tento monotonny zivot. Tiez sa bojim co bude s nami. Mamine zavreli robotu a je so mnou a malou sestrou sama v cudzej krajine. A ak to bude trvat dlho, neviem ako to vyriesime. Takze ma skor trapi, ze viem ze maminu to trapi a snazi sa tvarit, ze nieco vymysli. A tak. To je vsak len pohlad z mojho osobneho vnutra, ktory proti celemu vesmiru nic neznamena, takze je to asi jedno ako to prezivam. Maj sa krasne a drzim palce vo vsetkom vo robis. Nela (mam 16r)

Karanténa?!, Simona

Ahoj weef, sama nechápu, jak se to celé stalo, ale v průběhu posledních dní si uvědomuji, jak moc rychle čas běží. Začala jsem si každý den trochu víc plánovat a zařadila rutinu cvičení. S tím vším si ani nevšimnu, jak rychle mi den utíká. Ani nevěřím, že už je to 14 dní, co jsem doma. Tím, že mám na sebe víc času začínám i řešit, co vlastně jím, mám čas si udělat dobrou snídani a vychutnat si ji. To samé mám se vším. Samozřejmě si uvědomuji, jak moc je tato situace pro všechny těžká a doufám, že to bude brzy za námi, na druhou stranu na sobě vidím velký proces. Měj se krásně a pozitivně!

Koronavirus, Jana

Ahoj Weef, zde jsou moje pocity. Protože pracuji v divadle (ale také studuii) byla jsem součástí první vlny těch, kteří začali sedět doma na zadku. Prvních deset dní jsem probrečela. Proč zrovna teď, při závěru studia. Proč když jsem se konečně postavila na vlastní nohy a začala se o sebe finančně starat sama. Co bude se mnou, mojí prací, mým bytem, mým životem. Plakala jsem vždycky potichu a někde o samotě aby o tom nikdo nevěděl. Pak jsem se ale zamyslela nad tím, že jsem mladá, mám dvě ruce a dvě nohy co mě uživý vždycky. Babičkám a dědečkům pravidelně volám. Už nemám strach. Cvičím 2x denně yogu. Věnuji se vaření, nepodceňuji žádné vyhlášky a nechávám tomu čas. Konečně jsem sepsala svoje vlastní přednosti a pracovní schopnosti a uvažuji nad tím, kolik vlastně možností mám. Děkuju, že mám najednou větší rozhled ❤

Moje změna, Aňa

Ahoj Weef, Tvé podcasty mi vždy ukážou jak je dobře být upřímný k sobě a k svému okolí. To je vlastně i důvod, proč Tvoji tvorbu sleduji :). Já teď řeším, jak nerušit partnera od jeho práce a sama se sebou být tak, abych se měla ráda a bavilo mě to. Hodně tvořím (hudbu, obrázky, píšu). Ukázalo mi to, jak je důležité umět psychicky odpočívat po práci. Jsem teprv týden doma a ještě pořád se mi vůbec nestýská po práci ve školce. Proto chci hranici mezi prací a soukromím ještě více rozdělit. Taky se učím více pracovat se sny a výkladem snů. Hodně snů mě odkazuje na dořešení sporu a minulých záležitostí, pak na práci na sobě samé (např. mluvit k sobě jako kámarádka). Taky jsem ale zjistila své budoucí sny – chci mít zahrádku, malou chatku, Fretku, slepice a bramborové políčko. Jednou bych také ráda nepracovala jako zaměstnankyně, ale sama na sebe. :). Přeji Ti, Weef, ať jsi moc šťastná a nadále Tě baví Tvá práce. S pozdravem Aňa

Covid 19, Ema

Ahoj Weef, Jsem maturantka a koronavirus mě připravil a dny, na které jsem se těšila po celou dobu studia na gymnáziu. Žádné poslední zvonění, oslavy posledních hodin s učiteli, dojemné loučení se spolužáky před svaťákem. Tento půlrok jsem si vysnila a virus mě o něj a mé vrstevníky připravil. Pokud nám udělí maturity, tak budeme mnoha lidmi považováni za flákače. Jen málo kdo si podle mě uvědomí, že jsme si to nevybrali. Samozřejmě není to nic hrozného, jsem ráda, že jsou zatím všichni v mém okolí zdraví, to je hlavní! Ale i tak na to nemůžu přestat myslet. Měj se krásně a pořád tak krásně piš, nahrávej a posílej svoji energii. Děkuji Ti za to!

#selfcare, Adéla

Vždy jsem byla takový línější člověk, ale zároveň jsem milovala pohyb, volnost a adrenalin. Teď když nikam nemůžem max. na procházku tak si začínám uvědomovat jak mi ten pohyb chybí. Tak jsem se rozhodla že začnu s tím dlouho odkládaným cvičením . No a tak jsem začala 12 týdenní výzvu. Každý den tančím a také zkouším nové styly s výzvou od CDO(Czech dance masters,taneční soutěž) Snažím se více zdokonalovat v kreslení a malování. Ráda bych toho stíhala ještě víc ale den má bohužel jen 24 h. ale spát se taky někdy musí takže čas se opět zkracuje o dalších pár hodin. Škola zabírá také hodně času a mám pocit že je toho víc než ve vyučování. A ohledně téhle situace… Má to svoje pro a proti jako každá věc. Myslím si ,že ovzduší bude aspoň o něco čistější protože se omezil pohyb a také se uzavírají hranice. Ač je to velmi smutná věc, tak bude nás tu na planetě o něco míň.A lidé by si mohly začít uvědomovat že není samozřejmost naše zdraví,volnost a také to že do obchodu si můžeme zajít kdykoliv a máme různé společenské akce a podobné věci. Třeba i to že můžeme kdykoliv za rodinou, kamarády a nebo si vzít batoh naházet tam pár potřebných věcí a vycestovat kam se nám zachce.To by bylo vše a já se s tebou a s vámi loučím a zas třeba někdy.

Můj pohled, Veronika

Ahoj, já si myslím, ze příroda konečně ukázala, ze není tak “blba” a umi nám ukázat, ze vše co děláme jak s ni tak se sebou není ok. Nevadilo jsme si přírody, zdraví, svobody a proste toho, ze tu na tom světě v té naši pidi zemičce můžeme byt a taky těch kras česka. Moc bych si prala kdyby všichni začali myslet jinak to se, ale nestane. Já osobně si budu ještě víc vážit vseho co mám, více si užívat přírodu a svoji rodinu a to ze vůbec mužů chodit do práce, která mě nesmírně bavi. A ještě více mě to utvrdilo v tetování které chci “Miluju a Dekuju “ od Kate ❤ Tak asi tak. Jinak mě už asi druhy den karantény v hlavě bliska tvoje myšlenka min věci víc zážitku a kdyby se podle toho řídil svět to by bylo perfektní ❤. Měj se krasne a jen a jen zdraví ❤

Helena

Ahoj! Tahle situace změnila hodně. Žiju v Holandsku, kde situaci řeší jinak, než v Česku, a nesouhlasím s tím. Takže se to ve mě pere, a až tohle skončí, tak budu hodně přemýšlet nad přesunem jinam. Taky priority, moje rodina je v Česku, moje mamka a sestra žijí v UK, a můj muž je Turek, jehož rodina je v Turecku. Moje babička žije v Česku sama, a ten pocit, že kdyby se jí teď něco stalo, a já bych za ní nemohla, je příšerný. Celá situace je strašně psychicky náročná.

Karanténa pocity, Míša

Milá Weef, s přítelem jsme se vrátili do Čech po roce a půl cestování akorát těsně před karanténou. Trošku jsme se těšili, že už nebudeme 24/7 spolu, ale karanténa nás zase spolu “zavřela” a já zjistila, že mi s tím klukem, je prostě dobře i když ho mám pořád za zadkem 😁 jinak už přitom cestování jsem si nějaké hodnoty potvrdila a myslím, že tenhle stav by mohl lidem pomoct zjistit, že nepotřebují tolik věcí, že nemusejí si jít každý víkend koupit nové tričko do HM apod a že je fajn strávit ten čas spolu, zahrát si nějakou hru, zacvičit si. To si teď celkem užívám 😊 Měj se krásně, ať jste všichni tři zdraví, Míša

Sdělení sdílením, Míra

Ahoj Veru, přemýšlel jsem nad tím ještě před Tvým příspěvkem. Mám milou ženu a nádhernýho synka (4.4. bude mít 8 měsíců) a cesta do práce-kanceláře mi zabere tak 40 minut. Takže si teď velice užívám toho extra času, kdy mám home-office. Zároveň jsem ale extrovert a lidi mě nabíjí, takže přemýšlím nad nějakou formou optimalizace – například tři dny do kanclu, dva dny home-officu. Už to ve mě zrálo chvilku, toto bylo jen utvrzení 🙂 Takže tak..s trochou do mlýna. S přáním krásného dne, Mira 

Zuzka

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Napíšu tedy něco o té pozitivní stránce momentální situace. Období karantény mi připomnělo, že nic není samozřejmost. Všeho, co máme, bychom si měli vážit a být za to vděční. Dále pak uvědomění, že život je opravdu jen jeden a je čistě na nás, čemu a komu budeme věnovat svůj čas. Mám ráda heslo Lepší “oops” než “Co kdyby?”, snažím se jím řídit a určitě v tom budu po skončení karantény a této “koronavirové situace” pokračovat, protože to, co nám nikdy nikdo nemůže vzít, jsou vzpomínky. Vzpomínky na krásné zážitky, které jsme prožili, proto nemá cenu váhat a je důležité ten život opravdu žít. Na závěr bych Ti chtěla poděkovat za Tvou tvorbu, Weef. ❤

Emílie

V tuhle dobu se mi toho v hlavě honí mnoho. Ale děkuji moc za karanténu. Všichni se totiž můžeme věnovat věcem, které nás baví. Na věci na které po práci nebo škole není čas a mnohdy i nálada. Děkuji za společně strávený čas s rodinou, za mega úklidy a za dlouhé hraní všemožných her. Děkuji že se lidi mohou zastavit a žít.

Adéla

Dobrý den, Myslím, že je to velké pozastavení v našich životech. Jako by se zastavil čas a my mohli přemýšlet. Kdybych měla mluvit o sobě, pár věcí se v mé hlavě změnilo. A to, že jsou chvíle, kdy se cítím hodně sama a na mysl mi jdou myšlenky, které bych chtěla nechat hluboko spát. Věci, které mě pak trápí. Jsem ráda, že mám kolem sebe rodiče a našeho psa a kočku, což je úžasná terapie zvířaty. Mrzí mě, že nemůžu chodit do školy, kde jsem byla každý den obklopena lidmi a přeci jen pár zpráv přes sociální sítě nic nespraví. To jsou pak chvíle, kdy si člověk uvědomí, co měl, dokud to neztratí. Všichni doufají, že až se tyto časy přeženou, každý si z toho odnese určitá ponaučení. Myslím, že mnoho lidí na to velmi rychle zapomene a bude dále žít v tomto komerčním světě bez škrábanců na duši, i když je dobře zapomínat to špatné a vzpomínat na to dobré, ale často díky špatným věcem si uvědomíme, kdo opravdu jsme a kde žijeme. Děkuji Vám za tuto možnost se svěřit a přeji Vám krásný a spokojený život.

Hodnoty, Veronika

Letošní rok je pro mě opravdu o boření všeho co pro mě do teď bylo normální. V půlce února se se mnou rozešel přítel, se kterým bych v květnu byla 6 let. To byl první impulz,pro to zamyslet se nad mým životem a mými zvyky. Nouzový stav mi teď jen ukázal, že se opravdu obejdu bez všech těch věcí a materiálna. Navíc jsem teď ve svých 30ti letech dostala neštovice 😀 a to všechny v dnešní době koronaviru vždycky pobaví. Já mám své tělo více ráda a vážím si ho jak to všechno zvládá. Byla jsem nakročená na cestu vrácení se více k tomu jak se žilo dříve, ale teď se mi to potvrdilo,že jdu správným směrem a že to zvládnu, takže #minveciviczazitku

Co jsem si uvědomila, Kristýna

Naštěstí z téhle situace nemám špatné pocity. Myslím to tak, že si uvědomuji závažnost situace, ale snažím se na ni vidět hlavně to dobré. 🙂 V budoucnu budu za tuhle dobu děkovat. Naučila jsem se péct rohlíky, poprvé jsem šila, do práce začala chodit pěšky a chci u toho zůstat, můžu zkoušet nové recepty, číst knížky, na které jsem neměla čas…a mohla bych pokračovat dál 🙂 Mnoho věcí jsem si také uvědomila a říkám si, že lidstvo potřebovalo takovou “facku”. Vidím, jak se příroda léčí (čistý vzduch v Číně, čistá voda a připlouvající delfíni v Benátkách :)) A to jen proto, že jsou lidé doma. Co nám tím planeta asi chce říci? 🙂 Jsem nyní vděčná za každou procházku na čerstvém vzduchu. Uvědomila jsem si, jak je pro nás příroda a pobyt v ní vzácný. Uvědomila jsem si, jak je důležité jako rodina držet při sobě a tato doba nás ještě víc sblížila. Jsem ráda, že vidím to dobro na zemi a že ho není málo 🙂 Záleží na úhlu pohledu. Tato situace nám hodně bere, ale o to víc nám dává. Dává nám možnost se mnoho naučit, třeba se i polepšit a pochopit, že nic není samozřejmost 🙂 Děkuji koronaviru! 🙂

Práce, Míša

Kvůli karanténě jsem se utvrdila, že to co dělám, mě opravdu baví a naplňuje. Je to sice na úkor peněz, ale raději budu v klidu a pomalejš dělat míň věcí, než mít peněz plnej účet a být uplně uhnaná a psychicky v háji. Díky za tvou dUši.

Korona postavila hranice mezi mě a manžela, Klára

Ahoj Verunko, nejdřív ti chci říct, ze odvadis skvělou práci. Našla jsem u tebe na blogu i v podcastech za tu dobu co té sleduji spoustu inspirace a i spriznenou duši – Karolínu Tucker, se kterou už se těšíme taky na společný podcast který bude zaměřeny na multikulturni manželství, mé studium v zahraničí a mou cestu do světa a zpět a životní změny s tím spojené. Můj příběh mi nepřijde nějak extra zajímavý, ale to čím si mé manželství prošlo v posledních 8 měsících a jak Korona vše změnil během dvou hodin možná stojí za to sdílet s lidmi. Můj manžel má životní misi – splnit mi vše co mi na očích vidí. Svolil tedy i k mému návratu do Čech, který nejdříve znamenal 5 měsíců odloučení, které byly těžké ale ve srovnání s povinným odloucenim teď se těch 5 měsíců zda jako prochazka rájem. Poté neustálý boj s rasismem a byrokratickými překážkami. Když už vše zdálo se býti na dobre cestě a nás plán se blížil ke konci, rozdělil nás Korona virus. Během chvilky mezi se mezi námi vybudovala hranice , o které nevíme jak a kdy ji bude možné přejít. Jsme zvykli byt od sebe, ale tohle je jiné. Když něco není tvá svobodná volba, chutná to jinak a vyvolává to pocit bezmoci a paniky. Člověk náhle přehodnotí spoustu věci a životních hodnot a zjisti jak málo stačí ke stesti – byt spolu a v bezpečí. Zatímco ja tu mám zázemí, čas meditovat, dohánět resty a číst knížky, manžel nemá přístup k ochranným prostředkům, má problém sehnat základní potraviny a nemá přístup ke zdravotní péči protože pojištění má tady v ČR. Veci, které naše generace znala jen z knížek dějepisu jsou ze dne na den skutečnosti a ovlivňují lidské osudy milionem různých způsobu, kteří si někteří lidé možná ani nedokážou představit. Je jednoduché říct – zůstaňte doma zpomalte, užívejte. Ale kolik z nás toho stavu opravdu muže dosáhnout? Je neuvěřitelné, jaké věci se člověku v těchto chvílích honí hlavou. Jak malicherne jsou starosti, které jsem měla ještě 2 týdny zpět. Pak když vidím, ze někteří lidé seřvou důchodce před obchodním domem protože nevěděl kdy má jít nakupovat, když se našim pendlerum smějí kvůli rouskam, když si lidi nadávají kvůli tomu kdo co vykoupil a ze růžové rousky jsou vyprodané atd. rve mi to srdce. Také se tím otvírají odpovědi na spoustu otázek, které jsem si jako studentka diplomacie a mezinárodní bezpečnosti kladla o naši společnosti cele ty roky. Ten kontrast sobeckosti a dobré lidskosti je naprosto fascinující úkaz. No… mohla bych psát donekonečna, pokud si také myslíš ze tato témata stojí za pokec a možná by lidem ten nás příběh také otevřel oči v některých věcech tak se budu těšit :).

Tereza

Dobrý den, Weef, zažíváme situaci, do které jsme se nikdy předtím nedostali. V první řadě mi změnila pohled na naši zem. Ačkoliv jsme národ hospodských kritiků, jakmile jde do tuhého, dokážeme se všichni semknout a přiložit ruku k dílu, jak kdo umí a na co má síly. To mi vhání slzy do očí a dává pocit vděčnosti, že zde žiju. Zároveň vzrostla moje důvěra ve stát, že dokáže odhalit kritickou chvíli, přijmout příslušná opatření a zabránit nezvladatelnému nárůstu nemoci (zda by to šlo udělat lépe s menšími negativními dopady, nedokážu posoudit). A co se týče osobní proměny, karanténa mi pomáhá si uvědomit, co je pro mě v životě důležité (zdraví, rodina, laskavost, svoboda, příroda, střídmost a soběstačnost) a že je opravdu možné zastavit ničení přírody, vyčistit vzduch na Čínou a vrátit delfíny do Benátek 🙂 Děkuji za Vaší tvorbu a přeji pevné zdraví. Tereza

Kateřina

Ahoj, nemůžu si pomoct, ale cítím, že tohle všechno je jen důsledek všeho, co poslední dobou lidstvo dělá. Příroda prostě dala lidem stopku. Bylo nám dáno zpomalit a zamyslet se na sebou. Samozřejmě ne všem, uvědomuji si, že “ti v první linii” příliš nezpomalí, spíš naopak. Ale já osobně to vnímám jako příležitost být vděčná za to, co mám, jaké mám možnosti, za zdraví své a svých blízkých. Je to určitě tragické (hlavně s ohledem na mrtvé), ale stejnou měrou je to i velká šance na nějaké prozření. Jak už to každý stát a hlavně každý člověk uchopí, to je věc druhá. Mimo to všechno mě těší ta obrovská vlna solidarity mezi lidmi. Ať jsme všichni zdraví jak na těle, tak na duchu :).

Moje pocity, Alžběta

Ahoj Weef, rozhodla jsem se, napsat ti své pocity. Doufám, že ti tímto způsobem alespoň trochu „pomůžu“ s tvým podcastem. Je mi 14 let, a někdo si možná řekne: to je ještě malá holka, ta si z toho nic nevezme. Ale já zjišťuji, jak je pro mě uklidňující pohyb mimo náš dům. Ne, že bych nebyla šťastná v našem domě, ale zjišťuji, že miluji potkávání a zdravení lidí okolo mě. Teď chodím do přírody, ale nepotkám tam ty lidi, takže z toho nemám tak dobrý pocit. Možná si časem zvyknu.
Zatím se toto množství volného času (dost času trávím učením) jeví jako možnost zkusit a udělat to co jsem nestihla nebo odkládala.
Doufám, že tohle šílenství brzy skončí. Měj se pěkně a buď zdravá.
S pozdravem Alžběta

Co jsem si uvědomila, Natálie

Ahoj Weef, chtěla bych se podělit o to co jsem si v poledních dnech uvědomila. Určitě jsem si uvědomila jak je důležitý zdraví ostatních. Přiznávám se že jsem koronavirus brala ze začátku na lehkou váhu. Asi tak před třemi týdny jsem si uvědomila, jak se musím zachovat. A doteď nechápu jak tady může být někdo kdo si z korona viru dělá srandu a nenosí roušky. Tyhle lidi bych nejradši něčim vždycky praštila. A teď k tomu co jsem si uvědomila, uvědomila jsem si jak mi ty všechny věci chybí a jak jsou pro mě strašně důležitý. Když začali dávat ty zákazy tak jsem z toho byla úplně špatná. Ale teď vidím že to je dobře že to udělali. Nejvíc mi vadí že nemůžu na sportoviště a jít s kamarády jen tak ven. Jsem studentka takže doma to samostudium je strašný a nejradši bych seděla ve škole a učila se tam. Měj se krásně a všechno to zvládni.

Cestovatelská duše a vztah na dálku během dob koronaviru, Helena

Ahoj Weef,
co se týče mého “shiftu” hodnot a určitého prozření, největší vliv na něj mělo rozhodně zavření hranic a to zejména, co se týče vztahu a mého neposedného ducha. S přítelem, který je Francouz se neznáme ani rok, ale až do března se nám dařilo vídat se alespoň jednou měsíčně a minimálně na víkend. Jenže když jsem byla ve vlaku do Prahy na letiště, byl vyhlášen nouzový stav a zákaz cest do zahraničí. Takže jsem se na hlaváku otočila a jela se slzama domů. A nastala panika, zlost a nával pláče. Nejen, že se dostaly do ohrožení všechny moje naplánované cesty, ale taky nemožnost setkat se na dobu neurčitou s člověkem, co mi tolik změnil pohled na svět.
Nikdy jsem si vlastně tolik neuvědomila, co znamenají otevřené hranice. Co vlastně znamená svoboda. Že cestování je něco, co mi dává takový pocit svobody, a že je to něco o co v žádném případě nechci přijít.
Donutilo mě to ale taky hodně přemýšlet nad vztahem a jedna z myšlenek, co mi prakticky hned po několika vteřinách proběhla hlavou bylo, že v ten vztah pevně věřím. Že existuje někdo, v koho mám po 7 měsících vztahu na dálku takovou důvěru. A že ten vztah prostě stojí za to a jsem za něj neuvěřitelně vděčná.
Myslím, že není nic co by mě tak donutilo zamyslet se nad tím, kam vlastně směřuju. Jestli mi stojí za to studovat školu, která mě sice zajímá, ale dovede mě k profesi, která bude daleko od toho, co chci dělat.
Donutilo mě to zkrátka začít přemýšlet nad tím, za co jsem vděčná a čeho jsem si až doposud nevážila dost.
A donutilo mě to i zamyslet se nad tím, že jednoduchá cesta ne vždycky musí být ta správná.
Z toho, co už jsem napsala, je zřejmě jasné, že slova pana Prymuly o zavření hranic mě na “první dobrou” srazila na kolena. A i když teď vím, že jeho plány jsou téměř nemožné, děsí mě, že něco takového vůbec lze vůbec zvažovat. Chápu vážnost situace, ale děsí mě, představa, že svoboda cestovat by nám mohla být odebrána. A děsí mě, že by zatím vším stál právě Babiš.
Protože jsem ale duší snílek cestovatel, snažím se držet toho, že za pár týdnů/měsíců vyrazíme s batohy na zádech a budeme vděčnější za to, za tu svobodu, o kterou dvě genrace před námi přišli. Jsem vděčná i za technologie a možnost kontaktu s blízkými na dálku. A v téhle situaci prostě nezbývá než věřit a přát si 🙂
Pevné zdraví Tobě i miminku!
H.

Koronavir, pandemie, karanténa, Michaela

Ahoj Weef,
chci se s tebou podělit o mé postřehy a myšlenky ohledně současné situace.
Osobně nemám pocit, že bych nějak výrazně zpomalila nebo si začala uvědomovat věci, kterých je třeba si vážit víc než dřív. Takové nastavení se totiž snažím už několik měsíců a možná pomalu i let mít, pracuju na sobě, poslouchám tělo, srdce a poznávám sebe samu. Ale vidím, že v mém okolí to hodně lidí asi dokázalo až teď, karanténa a nouzová opatření je donutila se zastavit a zamyslet. A to je pro mě změnou, že je příjemné, jak je okolí najednou chápavější, jak více naslouchá, jak jsme otevřenější, více přejícní, ochotní pomáhat. Jsme zase více lidmi.
Když nad tím přemýšlím, je tu vlastně jedna věc, které si vážím víc, než dřív. Cestování. Mám po světe spoustu kamarádů, rodinu v Austrálii a “druhou” Erasmáckou rodinu na Mauriciu. Představa, že se následující měsíce nebudu moci podívat za hranice, je pro mě nová. Cestování jsem si vážila i dřív, dobře vím, že i generace našich rodičů to neměla vůbec jednoduché a já si vážím toho, že jsem měla příležitosti a mohla tolik cestovat. Ale uznávám, že až teď když nemůžu a nějakou dobu to tak bude, nějakou dobu neobejmu kamarády a rodinu na druhé straně světa, tak si toho budu vážit o dost víc, až to zase půjde.
Posílám velké díky za tvé podcasty a ostatně za vše, co sdílíš.
Hlavně zdraví!
Michaela

Karanténa, Gabriela

Pracuji jako produkční v divadle. Mám doma 1,5 roční dceru a pracuji tak na mateřské z domu. Najednou jsem skoro bez práce a uvědomuji si jak moc je moje dcera samostatná. Jak moc mi chybí svoboda. Je zvláštní jak člověk víc vnímá a to naprosto cokoliv, čas, své okolí, svou práci…:) Je fajn když se vše občas zastaví a to hlavně my.

Michaela

Veru, jak víš, tak jsem si už na začátku měsíce posteskla nad tím, že mě nebaví být doma a že se těším, až svůj obchůdek v Šumperku pořádně rozjedu. No nestalo se tak, naopak mám být doma ještě víc a ještě dýl… Ale co se díky tomu stalo? Najednou jsem viděla, že nejsem sama, kdo musí být doma, že jsme na tom všichni podobně. A protože nevíme, jak dlouho bude ta situace trvat, tak se musíme přizpůsobit a zamyslet se nad tím, co je pro nás v životě fakt duležitý. Snažím se vnímat tuhle situaci jako příležitost ke změně. I když to nejde úplně dobře hlavně proto, že zřejmě budeme muset přesouvat svatbu, tedy i odsouvat naše pokusy o otěhotnění, přesouvat začátek obchodu… Vlastně všechny moje letošní cíle jdou do kytek. Ještě že jsem v karanténě s nejlepším člověkem, který je v tom se mnou a každý den mi zvedá náladu 🙂 Na celou karanténu se ale snažím koukat pozitivně, protože věřím, že to přinese v Česku obecně do budoucna spoustu dobra, třeba tolik potřebnou reformu pro školství, reformu ekonomickou, digitalizaci vyřizování na úřadů a další. A tyhle věci vnímám jako tak důležitý, že moje osobní cíle dokážu na chvíli posunout. Taky mě hrozně hřeje ta obrovská vlna solidarity, kterou u nás vidíme. Jsem na nás Čechy pyšná. A jsem moc ráda, jak hmatatelné jsou ted ekologické dopady pozastavení továren a leteckého průmyslu. A mně osobně karanténa nakopla k tomu, že jsem konečně začala opravdu dodržovat osobní rituály – vstávám v 6, otužuju se, cvičím jogu a každý den si zaposiluju nebo běhám. Nepiju alkohol, protože mě nikdo v hospodě nehecuje, neutrácím za zbytečné věci. Vařím zdravá jídla, jenom vegetarianská a snažím se dost zkoušet veganská. Kdybych tak mohla do toho všeho jet s klidným srdcem domů a obejmout ségry, byla bych teď vlastně hrozně šťastná. Ještě že jsou ty internety a musím říct, že jsem s rodinou v kontaktu denně, přitom dřív jsme si volali tak jednou za týden 🙂 Hrozně rychle jsem to vychrlila a doufám, že jsem to ještě stihla do deadlinu 😀 Měj se krásně kočko, ať jste ty i mimčo zdraví 🙂

Martina

Ahoj, teď nevím jestli už není na tohle téma pozdě. Ale mám teď hroznou chuť a potřebu se sdílet. Tak se omlouvám,pokud tě nějak zatěžuju.
Je mi 18 a tak se mě všechna tahle opatření dotkla jako studenta.
Minulý týden jsem napsala takovej text, tak ti ho hodím do přílohy.
Teď už to beru trošku jinak a snažím se myslet pozitivně. Ale minulý víkend jsem si pobrečela, protože jsem měla před sebou výměnný pobyt a dvoutýdenní práce v Německu a všechno se zrušilo a taky jsme s kamarádama vyhráli jízdenku od soutěže DiscoverEU a už jsem se strašně těšila na náš trip po Evropě, který,jak to zatím vypadá, padne a neuskuteční se.
Snažím se si ale říkat, že to jsou věci, který počkají a že je důležitý hlavně to, že mám kolem sebe zdravou rodinu. Taky kamarády,který teď vídám akorát přes Facetime,ale stejně vím, že tady vždycky jsou a budou. A to je to nejdůležitější. Děje se to všechno z nějakýho důvodu a teď je jenom na nás,jak se k celý týhle situaci postavíme. Myslím, že je důležitý, vytřískat z toho volnými času co nejvíc a hodně se smát :D. Taky pomáhat těm, který jsou teď v jednom kole a dělají to všecko pro nás, zatímco my můžeme být v klidu doma. To jsou opravdoví hrdinové.
Děkuju, že jsi mě vyslechla.
Moc si vážím toho, co pro ten náš online svět děláš. Jsi boží.

Přijímám a důvěřuji, Veronika

Ahoj Veru,
přijde mi to jako včera, kdy jsme spolu natáčely podcast pro Letušku.cz a na téma koronavirus narazily. Myslím, že v té době jsme měly podobný názor – že to v lidech vyvolává možná až moc nepřiměřené paniky a strachu a že to nejspíš brzy přejde. Od té doby utekl měsíc a potvrdilo se mi, že jediné čím si můžu být jistá, je, že život je neustálá změna.
Z celé téhle koronavirové situace cítím, že se začíná spouštět transformace naší společnosti a že koronavirus nemusí být jen neviditelný nepřítel, ale hlavně velký učitel. Je to něco, co muselo přijít a dát naší urychlené a materiální společnosti šanci se zastavit, ponořit se do sebe a nalézt opravdové hodnoty, protože…

Přestali jsme fungovat jako rodina
– teď jsme spolu 24 hodin, znovu se poznáváme a máme možnost napravit naše vztahy.
Přestali jsme si vážit přírody
–teď je pobyt v ní vzácný a léčivý.
Politické názory nám občas nedovolili ani pozdravit souseda
– teď pro něj šijeme roušku. Cítíme jednotu.
Naše hodnoty byly založené na našich kariérách a firmách
– ty se ze dne na den sesypaly. Uvědomujeme si, že opravdové hodnoty nelze z vnějšku zničit, opravdové stálé hodnoty nacházíme uvnitř sebe.
Nebyli jsme schopni domluvit se, jak zastavit globální oteplování
– teď se necestuje, tolik nevyrábí a naše planeta se může konečně pořádně nadechnout. Šlo to tak rychle a snadno.

A tak jsem se přestala bát a začala tomuto procesu důvěřovat. Tak nějak mi teď do sebe všechno zapadá, mé úzkosti vystřídal klid. Možná to bude pro někoho celé působit kontroverzně a ezo a nevím co 🙂 Takhle to ale cítím, protože mám konečně víc času se poslouchat.
Napadá mě toho poslední dobou k této situaci tolik, že jsem o tom začala psát texty. Nevím, jestli je někdy zveřejním, ale možná je to téma na knihu, kterou už několik let cítím, že napíšu.
Měj se krásně, Veru, opatruj se a důvěřuj 🙂
Verča

Pocity kolem koronaviru, Kateřina

Ahoj, nemůžu si pomoct, ale cítím, že tohle všechno je jen důsledek všeho, co poslední dobou lidstvo dělá. Příroda prostě dala lidem stopku. Bylo nám dáno zpomalit a zamyslet se na sebou. Samozřejmě ne všem, uvědomuji si, že “ti v první linii” příliš nezpomalí, spíš naopak. Ale já osobně to vnímám jako příležitost být vděčná za to, co mám, jaké mám možnosti, za zdraví své a svých blízkých. Je to určitě tragické (hlavně s ohledem na mrtvé), ale stejnou měrou je to i velká šance na nějaké prozření. Jak už to každý stát a hlavně každý člověk uchopí, to je věc druhá. Mimo to všechno mě těší ta obrovská vlna solidarity mezi lidmi. Ať jsme všichni zdraví jak na těle, tak na duchu :).

Karanténa, Tereza

Dobrý den, Weef,
zažíváme situaci, do které jsme se nikdy předtím nedostali. V první řadě mi změnila pohled na naši zem. Ačkoliv jsme národ hospodských kritiků, jakmile jde do tuhého, dokážeme se všichni semknout a přiložit ruku k dílu, jak kdo umí a na co má síly. To mi vhání slzy do očí a dává pocit vděčnosti, že zde žiju. Zároveň vzrostla moje důvěra ve stát, že dokáže odhalit kritickou chvíli, přijmout příslušná opatření a zabránit nezvladatelnému nárůstu nemoci (zda by to šlo udělat lépe s menšími negativními dopady, nedokážu posoudit). A co se týče osobní proměny, karanténa mi pomáhá si uvědomit, co je pro mě v životě důležité (zdraví, rodina, laskavost, svoboda, příroda, střídmost a soběstačnost) a že je opravdu možné zastavit ničení přírody, vyčistit vzduch na Čínou a vrátit delfíny do Benátek 🙂
Děkuji za Vaší tvorbu a přeji pevné zdraví.
Tereza

Současná situace, Dominika

Ahoj Weef, i v současné situaci si chci zachovat zdravý rozum a nadhled a věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Doufám, že to co se ted děje mnoho lidi a doufejm i těch na nejvyšších postech přivede k uvědomění a nas stát se třeba stane více soběstačny. Taky doufam ze si diky zakazanemu ci omezenemu cestovani příroda odpočine a my si budeme těchto možností vice vážit, stejně jako vzdělání a možnosti pracovat a v neposledni řadě zdravotnictví. Přijde mi taky smutné, že se lidé doma nudí a neumí se zabavit a přitom je toho tolik co se da dělat. Tak snad nam tahle velka lekce otevře oči a budem si nasich možností a lidi kolem sebe vice vážit. A vůbec nevím jestli to dává smysl, protože se mi toho honi hlavou spousta. Moc se na Tvůj podcast těším a přeji jen to dobré Tobě i celé Tvé rodině. Děkuju za to co děláš a take za pozitivitu a inspisraci.

Transformace, Rézi

Milá Weef!
Reaguji na Tvou výzvu podělit se se svými myšlenkami k současné situaci.
Vše, co se teď děje, mě jenom utvrzuje, jak moc je důležité, abychom ZPOMALILI. Všichni a všechno. Ten neustálý spěch, ruch a stres je škodlivější, než si myslíme, a to jak pro nás, tak i pro naši planetu. Žít si svým tempem, s vděčností a v souladu s přírodou, v harmonii se svým okolím – to je zázrak, který dokáže za běžného chodu téhle společnosti uchopit jen málokdo. A teď, když se celý svět otáčí vzhůru nohama, může si příroda konečně trochu oddechnout, a to nejen ona, ale i my! A to je neuvěřitelný potenciál pro transformaci! 
Jak moc se ho chopíme, to už je jen na nás.
Mnoho z nás je v tuto chvíli nuceno ke změně plánů nebo přehodnocení priorit. Možná budeme muset dostudovat o semestr později. Možná letos nepojedeme s kamarády prostopovat Skotsko či brázdit Jaderské moře. Ale třeba se sejdeme někde večer u táboráku tady za humny, nebo si najdeme čas se zamyslet jak nad sebou, tak nad planetou – a třeba i nad tím, co změnit, aby se nám všem žilo líp. Všechno se děje z nějakého důvodu a věřím, že cesta, kterou nás současná situace povede, je ta lepší.
Taky je ale nutné myslet na ty, kteří nemají prostor uvažovat o potenciálu karantény! Je tu i spousta lidí jako jsou zdravotníci, nemocní či kdokoliv, kdo pracuje tam, kde to teď musí šlapat – a to i víc než kdy jindy – a ti si právě teď určitě zažívají krušné chvilky. A tito lidé mají mou nekonečnou úctu a podporu!
Spoustu radosti a tvůrčích chvil přeje
Rézi

Koropohled a duše, Martina

Ahoj Weef, děkuji za tuhle možnost se vyjádřit. Víš ja jsem člověk co objevil nedávno kouzlo cestování, pobývání s přítelem, ale zároveň ráda lenoším. Proto si myslím, že jsem tady ty věci začala vnímat trošku jinak. Ano je hrozne,že se se i dva roky nepodíváme do zahraničí, ale vždyt´ naše zem je tak nádherná a ani nevíme co tu máme. Navíc přítel bydlí pár kilometrů ode mě, ale stejně se nevídáme, aby jsme nikoho nenakazili a je to dost těžké. Jinak musela jsem vystoupit ze své komfortní zóny a místo toho, abych se doma válela, tak jsem se rozhodla pomoct. Bohužel to není pomoc republice, ale své rodině. Můj taťka zaměstnával mou babičku a dědu jako prodavače na malém obchodě v naší vesnici. Zároveň takových důchodkyň měl ještě pár v dalších dvou obchodech. Jelikož tohle je je jediný taťkův příjem, tak jsem nechtěla, aby se prodej zastavil. Přikázala jsem babičce za teda velmi velkých jejích odporů, aby prostě zůstala doma a zastala jsem její práci. Zapojila jsem také své kamarádky, které tak zachránili náš rodinný příjem a já jsme jim moc vděčná. Každopádně teď denně vidím jak se k situaci lidé staví a až na pár vyjímek vidím jak jsou skvělí a jsem za to vděčná. Také za to, že babička nás poslechla a nevystavuje se nemoci v první linii. A tobě děkuji za tuhle možnost se vypsat. A už se těším na podcast 🙂

Ann

Uvědomila jsem si, že se musím žít s rodinou a komunikovat s nima. Když jsem chodila do skoly tak to bylo jenom tak ze jsem prisla ze skoly, svacina (tzn jidlo+pokec s tatkou a mamkou) a do 21 jsem nevylezla jsem z pokoje. Ted jsme vsichni doma a musime se naucit spolu vychazet. Ale mrzi me ze nemuzu za nejlepsi kamaradkou protoze bydli daleko. Snazime se komunikovat alespon online ale neni to ono. Uz mi vsichni lide chybi.

Karanténa, Dominika

Je toho spousta, co jsem si uvědomila díky karanténě. Od začátku března plním 30 denní výzvu od X-challenge a kluci mi dali do hlavy pár opravdu zajímavých otázek. Některé tam možná už byly, ale měla jsem uplně nový impuls k tomu si uvědomit dost věcí. Je skvělý, že najednou máme dost času na sebereflexi a na srovnání priorit. Taky mi došlo, že jsem ten člověk, který kolem pořád potřebuje lidi, i přestože jsem si myslela, že nejsem. Taky mě neskutečně baví, jak jsme se spojili (minimálně v mojí sociální bublině) a jsme k sobě laskavější a snažíme se vymyslet, jak se navzájem podpořit. Zezačátku mi to vlastně připadalo jako odměna, protože jsem se mohla válet doma, poslouchat živě každý večer, jak mi čte Terezka Ramba a koukat na různé přednášky online a jak zpívají Klusovi. Taky jsem měla vlnu, kdy jsem si připadala naprosto bezmocně, že nešiju roušky a nepomáhám nijak lidem a připadala jsem si k ničemu. A nejvíc jsem vděčná, že jsem zdravá já a mí blízcí, že jsem zavřená na vesnici a můžu blbnout na zahradě nebo si jít zaběhat do lesa, že žiju v republice, která má zdravotnictví top strop. Štvalo mě, že mi zrušili stáž. Miluju i studuju cestování a tak nějak nevím, co bude a je to všechno ve hvězdách. Je neskutečný, že se to děje celosvětově a neřeší se najednou nic jiného. Těším se moc na tvůj podcast a posílám ti spoustu energie, ať to všechno zvládnete. Byla jsi první člověk, kterého jsem začala sledovat na instagramu a objevila jsem tě přes podcasty od Travel Bible. Od té doby jsi mi dodala tolik kuráže do života, že jsem jela na Erasmus a dobrovolničit do Vietnamu a chtěla bych ti za to moc poděkovat. A když se něco po*** tak si řeknu tvé heslo, že život je jen hra, usměju se a jedu dál.

Změna hodnot?, Eliška

Vlastně nevím jestli můžu říct, že se mi změnily hodnoty v životě teď v době karantény. Všichni říkali jak nad vším přemýšlí a mají dost času a já i když jsem dost taková přemýšlivá, tak se u mě v hlavě teď nic nedělo.
Dost sportuju a studuju na gymnáziu takže se v „běžném životě” pořád něco děje a nemám na nic čas. Byla jsem hodně smutná a zmatená, protože času bylo najednou dost, ale chyběl ten se kterým bych ho trávila a přišla jsem si strašně sama a zraněná. Dost jsem se trápila a nechápala nic. Sebe ani svět okolo.
Ale když jsem se přestala nutit o sobě přemýšlet…šlo to úplně samo. Najednou jsem uprostřed noci měla strašnou chuť tvořit a napsala jsem básničku a tom co bych si přála dělat každý den a co je pro mě důležité. Básničky jsem si jen tak psala už dřív, ale teď mi to vše tak nějak dávalo smysl a v této situaci (karanténě) kdy jsem úplně nevěděla co se sebou tak najednou jak blesk z čistého nebe už my to dávalo smysl a byla jsem šťastná a spokojená. Ještě v noci jsem vytáhla vodovky a nechala do sebe zapouštět barvy. Když to uschlo, těch pár slov, které však znamenaly mnoho jsem tam napsala a dala do rámu nad postel.
Nevím jestli nejsem divná, ale přišlo mi jako kdybych si uklidnila/uklidila hlavu a vše mělo zase řád.
Přijde mi to jako kdybych si dala předsevzetí (ale ne nuceně ne začátku roku, ale od srdce kdy to bylo třeba). Teď se snažím dělat to co jsem si tam v noci napsala. Dělám to automaticky a když už nemůžu zaberu o to víc abych nezklamala samu sebe…
Nevím jestli to bude dávat smysl pro druhé, ale mně to smysl dává a to je asi to hlavní.
Z té zmatené, ztracené holky se zase stala ta veselá Eliška, která se v sobě našla..

Zdraví, Anička

Pár let zpátky jsem se před Vánoci účastnila jedné víkendovky “duchovní obnovy” téma znělo jasně: “Co je to štěstí?” Vše začínalo sociálním experimentem. Klasika: “Dobrý den můžu se Vás zeptat, co podle Vás štěstí.” Lidi spěchali z a do nákupního centra a když už odpověděli, tak jednoslovně. Rodina, peníze, zdraví. Zdraví byla nejčastější odpověď, když takhle odpovídala i patnáctiletá holka, ťukala jsem si na čelo. “Jasně, ty tak určitě myslíš v prvé řadě na zdraví.”
A teď jsem tady. Sedím ve svém pokoji a poslouchám mého osmnáctiletého bráchu přes zavřené dveře. Ten se dusí kašlem, má vysoké horečky a doktoři se jej nechtějí ujmout, protože i když má všechny příznaky zákeřného koronaviru, nepřišel do kontaktu s žádným potvrzeně nakaženým a ani se nevrátil z ciziny a tak není cílovou skupinou pro vyšetření.
Nevím jestli být zdravý znamená být šťastný, ale být nemocný… sám to člověk nějak přežije. Ale věřte mi, že mít nemocnou rodinu štěstí není.

Kristýna

Hodně se to měnilo, ty pocity. Nejdřív taková lhostejnost, vždyť nás něco z Číny nemůže ohrozit až po totální zoufalství a usínání se stékajícími slzy po tváři. Ani tak ne proto, že bych se bála, že zrovna mě se něco stane, ale spíš mi ta celá situace byla strašně moc líto. Co až muselo přijít, aby nám došlo, že takhle to nejde. Že i ten celý koloběh kolem nás potřebuje pauzu. Jsem absolventka, nedávno jsem složila státnice a teď si hledám práci. Měla jsem tolik plánů na letošní rok. Nejvíc asi s cestováním, ale teď na to koukám úplně jinak. Člověk může plánovat nebo dokonce v dnešní době i musí, ale současně by měl být nastavený i tak, že ne vždy to může klapnout. A to třeba i z takového důvodu, jako je pandemie, což by nás ještě měsíc zpátky ani nenapadlo. Tak to mi dalo do života i to, že mám být ráda za všechno, co klapne, co se nezruší a nepokazí. Být vděčná. Když si vzpomenu na nějaké mé postoje ještě měsíc zpátky, je mi stydno. Snad nás to poučí a každému přinese to, co zrovna potřeboval. 

Já a Covid, Kačule

Ahoj Veru,
nemůžu než reagovat, páč mám potřebu to někomu všechno sdělit 😀
Můj pohled bude asi trochu jiný od ostatních, protože tě zdravím a píšu ti ze Slovinska konkrétně z
Koperu, kde jsem v únoru nastoupila na svůj první Erasmus. To je tak, když po letech sledování tvých
videí na téma cestování, zkoumání a objevování sama sebe, se konečně rozhodnu, že opustím svoji
komfortní zónu a vydám se do něčeho tak neznámého jako je půlroční studium a žití v cizí zemi. Asi
nejsem sama, když řeknu, že v polovině února, když jsem si balila kufry, jsem neměla sebemenší
tušení, že za měsíc a půl mi ve Slovinsku někdo DOPORUČÍ nechodit ven, zavře hranice, zavře
obchody, omezí dopravu a v neposlední řadě zavře školu (okamžitě se přešlo na online hodiny a
vyučování po skype a tak, takže o povinnosti nepřijdu :D).
Nejdřív jsem byla statečná, říkala jsem si, že to prostě vydržím. Když ale i vláda zde ve Slovinsku
vydala doporučení (ne zákaz) zůstávat doma, trochu mě to celou pohltilo. Měla jsem potřebu celý
den sledovat TV s pořád stejnými dokola se opakujícími zprávami a propadala jsem panice. Nejhorší
asi bylo, když přišel email z ambasády, že vypravují autobus pro Čechy ve Slovinsku a kdo chce, může
se přihlásit. Polovina mých spolužáků (Čechů) tím busem odjela.
Teď prostě sedíš zavřená v malém pokojíku v cizí zemi a říkáš si, jestli to není nějaký znamení. Tolik let
jsem se odhodlávala, sbírala odvahu a argumenty a konečně dospěla k rozhodnutí odjet na Erasmus.
A najednou se stane tohle. Kdy se vlastně náplň celého studijního pobytu smrskla jen na pár
vyučovacích hodin přes skype týdně. Do hospody se spolužákama nemůžeš. Výlety dělat nemůžeš.
Poznávat místní lidi a kulturu nemůžeš. Přijet za tebou nikdo nemůže… A všechny plány na další půl
rok, který sis konečně hodlala užít podle sebe a stálo tě to nemalé úsilí, odhodlání a přemlouvání
sama sebe, jsou najednou fuč.
Nebudu si jen stěžovat. Nemůžu. Jsou na tom lidé hůř. Má to pro mě i pozitivní stránky. Jelikož zde
bydlím sama, můžu si dělat prakticky co chci. Takže jsem ‚konečně našla čas‘ na vybudování nějaké
mé rutiny. Denně cvičím, střídám jógu a posilování, pořádně snídám, vařím si super jídlo, zkouším
nové recepty, čtu si (mám na to čas, že jo! :D), sbírám info o seberozvoji, biohackingu a dalších
věcech, co mě vždycky zajímaly, věnuju se sama sobě a buduju si návyky, které jsem ‚neměla čas‘
zařadit do svého života před tím, než byl touhle „katastrofou“ alespoň na chvíli zastaven.
Vždy se snažím si na všem hledat něco pozitivního. Všechno zlý je k něčemu dobrý. Ať už se jedná o
dopady na přírodu nebo na nás lidi, myslím, že bychom si to měli uvědomit. Vytřískat z této situace
co nejvíc (věnovat se sobě, uvědomit si, jestli to, co za normálních okolností děláme, jsme skutečně
my) a také si začít vážit důležitých hodnot. Dneska je to ‚pouze‘ nemoc, která nám vzala svobodu,
párty, cestování, nakupování atd. Není to politika! Takže na rozdíl od našich rodičů a prarodičů, my
máme velkou výhodu v tom, že víme, že tohle jednou skončí! A je jen na nás, jestli a jak dlouho nám
vydrží v paměti to, že nám bylo něco odepřeno, abychom si toho do budoucna mohli vážit a bojovat
za to.
Když nic jiného, můj Erasmus bude určitě mnohem originálnější než všechny ostatní a aspoň budu mít
co vyprávět svým dětem 😀
Tobě moc držím pěsti ohledně malého pečícího se zázraku. Přeju ti hodně sil a zdraví a věřím, že to
všichni zvládneme.
Děkuju ti za všechnu tvou inspirativní práci a posílám „izolovaný“ pozdrav od moře.

Koronavirus a změna myšlení, Klára

Milá weef,
korona virus se mě dotkl 11.3., kdy nám přišel email od rektora o uzavření vš. Jsem ten typ co rád studuje, baví mě chodit do školy, učit se, potkávat se s lidmi – dozvídat se vše o Zemi (studuji geografii). Od té doby jsem tedy byla nucena být doma. První dny šly, udělala jsem všechny dlouho odkládané činnosti (mytí oken, přesazování rostlin,..) a na strach či špatné myšlenky nebyl čas. Ale dny se začaly prodlužovat a myšlenky “černat”. Ztráta sociálního kontaktu, mimo mluvení hlavně se psem a mamkou (s kterou bydlím), potkávání se s přáteli, ježdění za prarodiči a přítelem (který bydlí a pracuje 50km daleko) mi začli hrozně chybět, právě tyto běžné věci.. Podle mě si člověk uvědomí co měl, až když o to příjde.. Takže ano, jsem teď doma smutná, osamocená a nešťastná, ale zároveň si uvědomuju co jsme měli za luxus a věřím, že do budoucna se lidi naučí si všeho více vážit. Hodně zdraví a sil pro všechny!

Pohled na svět v době koronaviru, Zuzka

Ahoj Weef,
pohled na svět se mi změnil v mnoha věcech. Zjistila jsem, že dokážu fungovat s méně věcma, ať se jedná o oblečení, nebo různé vychytávky do domácnosti. Jelikož méně nakupuji, tak jsem začala víc přemýšlet nad tím, co budu jíst a myslím, že se stravuji mnohem zdravěji. Uvědomila jsem si také, jak moc miluji svého přítele, kterého bohužel díky plošné karanténě nemůžu vidět, naopak se však více poznávám s rodiči, se kterými momentálně bydlím. Mrzí mě však přístup mých prarodičů a ostatních seniorům v okolí, kteří nedodržují nošení roušek a neradi přijímají naši pomoc, co se např. nákupů týká. Neuvědomují si, jak je koronavirus nebezpečný (máme potvrzený případ v místě bydliště). V práci je omezený provoz, takže většinou mám homeoffice a do kanceláře jezdím jen na 3 půl dny v týdnu. Volný čas věnuji józe, knížkám které jsem dlouho odkádala. Ušila jsem i několik roušek a zjistila jsem, že šicí stroj může být můj nový kamarád a určitě se k šití budu vracet. Hodně mi chybí pohyb v přírodě a cestování, ale všechna opatření však chápu a věřím, že pokud je všichni budeme dodržovat, tak bude jen líp a na svá oblíbená i vysněná místa se zase podívám. Děkuji ti za to, co děláš, i tvá videa a podcasty mě dobíjí pozitivní energií. Přeju hlavně zdraví tobě i ostatním.
Zuzka

Změny v karanténě, Jitka

Ahoj,
nepracuju. Máme 3 malé děti, takže sem s nima doma. Takže co se týče práce se u mě nic nezměnilo. Ale během karantény sem zjistila pár věcí…i praktických i duševních. Z praktických to je jak je fajn nakupovat “do zásoby”. Prostě jet na velký nákup, nemusím pak chodit do obchodu třeba 4-5 dní a když už, tak jen na šunky, sýry a podobné věci.
No a z těch duševních. V první řadě sem zjistila, jak mě můj muž zná a ví co potřebuju. Tušila sem to, ale nebyla sem si tím poslední dobou jistá. Teď vždycky když přijde z práce obejme mě tak strašně moc, protože vidí jak strašně náročné to je, být s dětma zavřená doma a nemoct “utéct”. Taky sem zjistila, jak všichni doma milujeme volnost a přírodu a jak nám hrozně ubližuje, že ji teď nemáme. O to víc si toho budeme cenit potom. Taky sem se přesvědčila, že sem opravdu optimista. Na celém tom co se děje vidím jen to dobré. Třeba jak se přírodě hrozně ulevilo, jak lidi jsou zpátky lidmi (většina).
Sice nám celý virus zničil plány na dovolenou, ale napadla nás možná ještě dobrodružnější dovolená po ČR než je letadlo a moře.
Podle mě každý teď o sobě zjišťuje nové věci. Vztahy se prověří jestli sou pevné nebo stojí za pendrek. A je jedno jestli nám jsou 3, 6, 15, 20 nebo 60.

Klára

Na to co se změnilo… No myslím, že se lidi víc kouknou do sebe a budou dělat konečně věci co je baví a odkladali a třeba jim to pak bude scházet zase a pak také bych si strašně přála, aby se víc upla pozornost na přírodu, jak jí to teď pomohlo. Každopádně pro mě, jelikož jsem studovala/studuju v Anglii, tak jsem se raději vrátila a díky české ambasade to bylo bez problémů. Došlo mi že Česko je prostě krásná a bezpečná země a že se tu o nás pěkně starají. Všechny země mají své mouchy, ale je to takový pocit domova. Díky naší historii si myslím,že máme jiný pohled a dokážeme se semknout, když pak o něco jde. Nejsem si jistá, jestli by tohle fungovalo třeba v USA. Tak to je jen taková moje myšlenka.

Myšlenky v současné situaci, Bohdana

Ahoj Weef,
děkuju, že chceš věnovat jeden díl svého podcastu tomuhle tématu.
Já jsem aktuálně jako na houpačce. Chvíli mi přijde, že to přišlo v tu nejlepší dobu, protože potřebuju dopsat bakalářku a jsem hrozně pozadu. Mám čas na to, abych spala bez nastavování budíku. Můžu číst, udělat jarní úklid, každé ráno se věnovat cvičení. A pak je mi najednou hrozně úzko. Někdy i třikrát denně si měřím teplotu a když mám kolem 37, tak je mi strašně a přemýšlím, jestli to mám řešit… Před dvěma týdny jsem byla na pohotovosti s dušností a bylo mi řečeno, že je to psychické. Bydlím s babičkou a tak se s ní snažím být co nejméně ve styku, protože nakupovat chodím já a nechci ji vystavovat riziku. Babi je příkladná, nikam nechodí, ale je jí doma smutno a já tomu asi moc nepomáhám, když s ní nejsem. Mamka teď naštěstí má částečný home-office, tak snad to bude lepší.
Moje plány se asi významně nezměnily, spíše jsem se v nich utvrdila. V září se chceme s přítelem k sobě stěhovat a měla trochu pochybnosti. Ale teď vím, že až tohle skončím, tak proto udělám maximum. Vídáme se teď jen na pár desítek minut denně při venčení psa a moc mi chybí. Nemůžu ho políbit, ani obejmout. A pokud by se tohle někdy opakovalo (*zaklepání na dřevo*), tak ho chci mít co nejblíže.
Tahle situace mi změnila pohled na to, jaký jsme národ. Možná jsem bručouni, ale umíme si pomoct a jsme dost pokorní, abychom poslouchali autority a věřili, že pro nás dělají to nejlepší.
Promiň, asi je to trochu zmatek 🙂
Tak hodně zdraví Tobě i mrněti 🙂

Karanténa, zlo, nebo dar?, Eliška

Jako pracovník Mendelu (která jako první vysoká škola zavřela preventivně dveře), jsem doma již o týden déle než ostatní. Manžel je OSVČ a tudíž je to dnes již nějaký 15 den co jsme spolu doma. Za tu dobu jsem si uvědomila hodně věci, hlavní však je ta, že vše co se děje má důvod. Strašně jsme se vyklidnili, užíváme si konečně jeden druhého a nemůžu se nakazit toho pocitu, že mám opravdu skvěle manželství, tento čas, který máme navíc věnujeme jen a jen sobě! Bydlíme na vesnici kousek za Brnem a máme úžasné sousedy (vlastně je to naše rodina už) se kterými jsme stále ve styku i v karanténě. Prostě si každý sedneme před své vchodové dveře a povídáme si na vzdálenost 10 metrů, no dobře spíše řveme…a že zní fakt srandovně s těma rouškama.
Mít hodně peněz, velkolepou kariéru, auto, oblečení… blbost!!! Rodina, láska, štěstí a zdraví, je to co mě činí šťastnou!

Anna

Pro mě je karanténa trochu taková odměna, protože jsem velmi ráda jen tak doma, ale mám spoustu aktivit a tak je pro mě volný víkend něco, co úplně neznám. Snažím se využít volný čas na zklidnění, zpomalení, zamyšlení se nad skutečnými hodnotami a také mám čas udělat si pořádek ve všem, co v běžném shonu není důležité. Třeba jsem po dlouhé době umyla okna 🙂 Takže ač je ta situace děsivá, cítím uvnitř strach a nejistotu a chybí mi moje aktivity, tak si to vlastně spíš užívám a snažím se situaci využít k něčemu dobrému. Také je zvláštní si uvědomit, že nejsme všemocní a že i naši moderní společnost může něco dostat na kolena. Kdyby mi někdo o této situaci řekl před rokem, vysmála bych se mu. Také občas přemýšlím o tom, jestli nám takhle prostě příroda nevrací to, jak se k ní chováme…

Karanténa, Denisa

Pro mě je karanténa trochu taková odměna, protože jsem velmi ráda jen tak doma, ale mám spoustu aktivit a tak je pro mě volný víkend něco, co úplně neznám. Snažím se využít volný čas na zklidnění, zpomalení, zamyšlení se nad skutečnými hodnotami a také mám čas udělat si pořádek ve všem, co v běžném shonu není důležité. Třeba jsem po dlouhé době umyla okna 🙂 Takže ač je ta situace děsivá, cítím uvnitř strach a nejistotu a chybí mi moje aktivity, tak si to vlastně spíš užívám a snažím se situaci využít k něčemu dobrému. Také je zvláštní si uvědomit, že nejsme všemocní a že i naši moderní společnost může něco dostat na kolena. Kdyby mi někdo o této situaci řekl před rokem, vysmála bych se mu. Také občas přemýšlím o tom, jestli nám takhle prostě příroda nevrací to, jak se k ní chováme…

Nikol

Ahoj,reaguji na tvé insta story, kde by tě zajímal pohled na současnou situaci. Myslím, že jsme to jako lidstvo potřebovali, uvědomit si že zdraví máme jen jedno a měli bychom si ho vážit. Stejně tak si vážit těch co se nám o něj starají, což si myslím většina nedělá.. místo toho abychom obdivovali vědce, doktory atd. Tak lidé obdivují umělce a sportovce například.. Tím nechci shazovat jejich práci, ale já je mám v žebříčku hodnot postavený vysoko narozdíl od někoho kdo umí kopnout do míče. Doufám, že stát si jich začne víc vážit a projeví se to alespoň na jejich platu. Já osobně jsem začala ještě víc litovat toho, jak neprospěšnej obor studuji. Jinak já nejsem v karanténě, ale i tak jsem si začala více vážit svobody, kterou jsem brala samozřejmost. Dále se mi líbí, že máme ještě mezi sebou dost lidi, kteří jsou opravdu velkorysí a pomáhají nezištně.
Přeju Ti ať se ti ten neřád vyhne!

Restart, Tereza

Ahoj Weef,
asi bych se vyjádřila stručně. Je to sice hrozná situace, ale příjde mi, že je vše jak má. Je čas na restart. Všichni a i naše planeta jsme tohle zpomalení potřebovali. Potřebovali jsme zpomalit a zklidnit se. Dostáváme šanci dohnat to, na co furt ‘nemáme čas’ a uvědomit si plno věcí. Jen mě mrzí, že zrovna tímhle způsobem. Doufám, že všichni to ve zdraví zvládneme. Zdraví Tereza

Karanténa, Denisa

Ahoj,
já musím říct, že si karanténu užívám hned z několika důvodů..
1. Díky množství času, který si můžu libovolně zorganizovat, nemám potřebu prokrastinovat, tudíž odpadají všechny ty nepříjemné pocity spojené s odevzdáváním seminárek a úkolů na poslední chvíli. Každý den můžu napsat kousek, můžu dát si dostatečný prostor volit ta správná slova.
2. Karanténa mi dává prostor tvořit, číst a učit se ještě víc než obvykle – pokud člověk musí strávit 8 a více hodin v práci, po návratu domů zaměří svůj čas na to nejdůležitější (úklid, vaření, procházka s pejskem, knížka na dobrou noc), než ten kolotoč začne znovu. V karanténě si můžu ráno vyřídit to, co bych neměla odkládat a zbytek dne věnovat tomu, co mi dělá radost… můžu tancovat po kuchyni, kreslit si, bez výčitek se podívat na film, nechat pejska vyběhat v lese a dovolit si sednout si, dívat se do korun stromů a vypnout.
3. Jako introvert jsem klidnější, protože mě nikdo nenutí hrát role, ve kterých se cítím nepříjemně (setkání s více lidmi, prezentování před třídou apod.).
4. Můj pejsek (i přes řádnou socializaci, kterou nezanedbáváme ani nyní, je dost bojácný) není na procházkách ve stresu – město se vyprázdnilo, nikdo proti němu nadšeně nevybíhá.
5. Čas trávit chvíle s rodinou (třeba hrát deskovky a povídat si, výjimečně i mimo výpadek elektřiny, kdy musíme v obýváku zapálit svíčky)
6. Nějaká část mě začíná být optimističtější – říkám si, že třeba přestaneme všechno brát jako samozřejmost, že si třeba řekneme „A dost, takhle teda ne!“, protože najednou najdeme zalíbení v konceptech Slow Life a minimalismu, které se k nám teď přirozeně dostávají jako odpovědi a že si třeba konečně uvědomíme, jak je důležité nejenom nasávat informace, ale nasávat kvalitní, ověřené informace.
7. Když se mi stýská, pořád si můžu s někým domluvit rande u kafe – každý na své straně obrazovky, ale přece spolu, nebo můžu napsat dopis, z čehož může vzniknout krásná tradice, která nemusí skončit spolu s koncem karantény.
8. Téměř nenakupuji, ale využívám starší zásoby, takže řada přijde i na ty sklenice ve sklepě, na které už se skoro zapomnělo.
9. Čas na experimenty s veganskými a vegetariánskými recepty.
Karanténa mě jen utvrdila v tom, jakým směrem se chci vydat a jak chci žít. Totiž že chci najít práci, která mě budě naplňovat a zároveň mi dovolí rozvrhnout si svůj čas.
A že chci žít tak, abych ničeho nelitovala, dokázala zpomalit a být vděčná za každý další nádech.
P.S. Už tě sleduji nějakou dobu a tvoje tvorba mě nepřestává bavit.
Poprvé jsem tě osobně viděla na zahájení LowCostRace v roce 2017 a podruhé k mému překvapení nedávno v muzeu v Blatné (jsem ta brigádnice, jejíž jméno si šéfová ještě nezapamatovala, ačkoliv pro ně pracuji od roku 2014, haha), zrovna jsem dost spěchala a nechtěla jsem rušit, ale jinak bych ti řekla, že ohromně obdivuji tvou práci. Tvoje videa z cest a zero waste tipy mi zlepšovaly den už na střední a teď jsi mě svým seznamem bezobalových obchodů dokonce inspirovala k psaní bakalářské práce o udržitelném gastroturismu v jižních Čechách.
(Vzhledem k tomu, jak se přetěžované destinace během útlumu cestovního ruchu „vzpamatovávají“ je vidět, že udržitelný cestovní ruch, o kterém nám ve škole přednáší, by měl být mnohem více diskutovaným tématem.)
Těším se na to, co vytvoříš příště.
Díky a krásný den!

Sdílím se, Magdaléna

Zdravím, ja jsem si uvědomila, ze pro mě sourozenci znamenají hrozně moc..protože karanténa mi nevzala *jen* svobodu chodit ven, ale i moje nejstarší brachy, kteří pracuji v Praze a nepřijeli, kdyby něco měli aby to sem neprivezli. Takže si budu víc vážit toho, až je uvidím, protože se to změnilo v okamžiku..

Vnímání situace, Markéta

Karanténu zvládám úplně v pohodě, stejně tak zbytek mé rodiny. Bydlíme na vesnici, práce v domě, kolem domu, na poli a v lese je dost.
Čas trávím podstatě stejně, jako když nejsem ve škole. Ráno se postarám o babičku (má Alzheimerovu nemoc), pak uklízím, vařím. Momentálně děláme v lese dřevo, tak většina času výplní práce a nebo plnění úkolů do školy.
…co mi daná situace ovlivnila? ..
..Tím, že studuji vysokou školu, tak musím dělat projekty, rýsovat, řešit diplomku,… bez jakékoli pomoci učitelů a spolužáků.
…Dále to, že se nemůžu vidět s kamarádkou (pracuje brigádně jako prodavačka a denně je v kontaktu s mnoha lidmi)
…a TO největší co jsem si uvědomila, je na vlastni kůži zažívání situaci, kterou měli mí rodiče v mládí. Jen tak si odjet lyžovat nebo na túru za hranice. Což já běžně dělám…Nemůžeme si s partou plánovat další roadtrip, na který jezdíme každý rok….Chci tím říct, že jsem to nikdy nebrala jako samozřejmost, ale člověka to tak nějak víc pohltí.
Měj se hezky a krásný zbytek dne.

Karanténa – myšlenky, Anna

Ahoj,
v karanténě jsem už dva týdny. V momentě, kdy mi v práci řekli, že od pondělí budeme pracovat z domova, jsme se s přítelem sebrali a odjeli do Českého lesa na chalupu (je to starý, částečně rozpadlý mlýn, kam jezdí děda párkrát do roka se postarat o včely, jinak nikdo). Ve vesnici žije celoročně 5 lidí. Nejbližší možnost kde si nakoupit je tři kilometry daleko. Je to dost samota. Za ty dva týdny co tu jsem, se mi upřímně strašně ulevilo. Normálně žiju v Praze v paneláku a představa, že jsem teď zavřená tam, mě upřímně děsí. Je tu přes den i v noci úžasný klid.
Co mě překvapilo je, kolik času sama na sebe oproti normálním dnům v Praze najednou mám a kolik energie mi přibylo. Odpadlo dojíždění, takže ráno jen zapnu notebook a jsem schopná pracovat. Normálně v práci odpoledne už počítám minuty do odchodu a teď mi nevadí pracovat dýl, protože když potřebuju, dám si pauzu, zajdu si na chvíli sednout na zahradu a načerpám energii a jsem zase schopná pracovat. Posledních pár měsíců mě práce opravdu vyčerpávala a večer jsem neměla náladu ani energii na nic jiného, než se najíst a plácnout sebou před Netflix. To se teď radikálně změnilo. Každý den cvičím, jdu na procházku po lese, stihnu si něco přečíst a taky jsem se konečně znovu pustila do psaní a dopisuji další knížku. Na to jsem dřív neměla vůbec náladu ani energii.
Další věc je, že ze mě kompletně opadl stres. Neuvědomovala jsem si, že jsem tak moc ve stresu až do chvíle, co jsem přijela sem a uvolnila se (paradoxně kvůli hrozbě těžkého onemocnění). Najednou mám pocit, že se po hodně dlouhé době zase dokážu pořádně nadechnout. Pravidelně se mi stávalo(alespoň jednou týdně), že jsem nemohla v noci spát a přepadaly mě záchvaty úzkosti, od příjezdu se mi to nestalo ani jednou.To je taky důvod, proč jsem začala přemýšlet o změně svého životního stylu i zaměstnání…
Poslední věc je ta, že jsem si uvědomila, jak strašně v Praze (automaticky a nevědomky) plýtvám. Naučila jsem se tu vařit a péct v kamnech, protože jiná možnost není a s tím se pojí i to, že se člověk snaží co nejméně plýtvat dřevem (které si musí nanosit) i jídlem, které vaří, protože je strašně jednoduché v paneláku zapnout plotnu, ale tady je to proces, který zabere dost času. Roztopit kamna, postavit na vodu, udržovat v nich oheň…víc přemýšlím o tom co vařím a co do toho dávám. Nakoupit jsme byli za 14 dní dvakrát…a zapomněli koupit maso, takže týden byl vegetariánský a upřímně mi maso vůbec nechybělo. V Praze chodím na nákup v podstatě každý den, sice kupuji jen něco malého, ale cítím se skoro divně, když na ten nákup nejdu, jako bych snad měla umřít hlady nebo co…tady prostě když něco dojde, tak to dojde, ale vystačím si s jinými ingrediencemi. Taky se strašně snížila moje spotřeba sladkostí. Když si něco dám, tak jen na chuť a úplně zmizela ta neodbytná potřeba sníst tabulku čokolády na posezení. Zmizel pocit nudy a nespokojenosti a s tím související dojídání se cukrem.
Tahle situace mi dala hodně prostoru se podívat sama do sebe a na chvíli se zastavit a popřemýšlet nad svým životem. Už teď vím, že chci spoustu věcí udělat jinak, ale tak nějak mám strach, že člověk má stejně zakódované se točit v kruhu a až tohle všechno pomine, tak pokud se vrátím ke své stávající práci a do stejného bytu, tak nakonec zase sklouznu zpátky do svých starých zvyků…momentálně jsem v takovém rozpoložení, že bych tu nejraději zestárla…
Každopádně díky za tenhle podnět své pocity sepsat!
Přeju hezký den 🙂
Anna

Karolína

Upřímně se posledních pár dní cítím mnohem líp než před karanténou. Konečně jsem zpomalila a nemusím si to vyčítat. Začala jsem se více starat o svoje tělo, protože si teď více uvědomuju, jak křehké to naše zdraví vlastně je. Největší posun pro mě je však v tom, že až se to zase celé rozběhne a já budu mít tendenci si stěžovat, že nemám na věci dost času, uvědomím si, že mám vlastně obrovský štěstí, že můžu plně dělat věci, co mě baví a naplňují mě. Jsem a i nadále chci být více vděčná.

Sociální fobie, Eliška

Ahoj, vzhledem k tomu že mám sociální fobii tak se mi moc karanténa v tuhle chvíli nehodí, jsem v tom bodě kdy se snažím více chodit mezi lidi (do kavárny atd..). Docela se bojím že až karanténa skončí tak to pro mě bude ještě více těžší se zase vrátit na to misto kde jsem skončila. Ale zase na jednu stranu jsem si uvědomila že život je fakt krátký a může kdykoliv skončit a musím ho začít víc žít a udělat si více zážitků jak s rodinou tak s kamarády.

Katarča

Ahoj Verunko, ja žiju/pracuju v Německu. A tady mi došlo, že ČR není úplně ztracená. Že má Německo třeba lepší sociální systém,vic se stará o rodiny (a zaroven rodiny o sebe), ale že jejich přístup k věcem trvá a je chladný. Po skoro 20.000 nakazenejch a 100 mrtvých udělal opatření JEDEN kraj. A všichni se tváří, ze se jich to netyka, ze to je v jiném meste, state… U nas si vsichni a dost rychle uvedomili situaci a postavili se k ní čelem! Jsem na ČR hrdá! Jak se během 4 dnů z: “ty máš rouškou, ty jsi debil” stalo: “ty nemáš roušku?! Ty jsi debil!”
PS: hodně zdravíčka a sil! A ať je to malinký šťastný!

Sdílím myšlenku, Veronika

Ahoj Veru, rada bych reagovala na Tvoji vyzvu sdileni myslenek a toho, co se mi ted v obdobi Covid honi hlavou. Na jednu stranu je to pruser, prisla jsem ze dne na den o praci, pokud nesezenu brigadu, nebudu mit dalsi mesic na najem. A ted se prace, kterou chci opravdu delat, hleda spatne, vsechny pohovory se posouvaji o mesic a tam to podle me nekonci. Na druhou stranu ALE. Konecne jsem se na dva tydny zastavila a mohla se po dlouhe dobe nadechnout. Mne se tak strasne ulevilo! Uvedomila jsem si, ze jsem se hnala za blbinama a ze to vlastne nebylo to ono. Ted uz jsem si naprosto jista tim, co chci delat, prehodnotila jsem priority. I kdyz to bude treba pul roku trvat, pujdu si za tim, co opravdu chci. A az tohle vsechno skonci, zacnu se konecne soustredit na ty drobnosti kolem, ktery mi delaji radost a ve kterych se chci posouvat dal. Takze az tohle skonci, budu pracovat pro nezisk, anebo prispeju k tomu, aby se zeme postizeny konfliktama mohly postavit na nohy, pokud mi nejaka takova pozice vyjde. To je samozrejme hodne optimisticky receno. A na vikendy si najdu brigadu v kavarne nebo kvetinarstvi, protoze obe jsou obrovsky lasky! A taky v obytnaku projedu Aljasku, jednou! 🙂 Ale to uz jdu do hloubky. Takze hlavni pointa je, ze mne tohle obdobi hrozne pomohlo se zastavit a premyslet, uvedomit si, na cem opravdu zalezi, uvedomit si moji cenu a rict si, co chci opravdu delat. Doufam, ze se mas krasne a cela rodina jste zdravi! Ted me jeste napadlo, neuveris tu nahodu, kdyz jsem se pred rokem stehovala ze zahranici zpet do Prahy, mela jsem bydlet s Tvoji sestrenici Kristynkou (ale pak jsme dostala lepsi nabidku no), to jen pro zasmati :). Tak ahoooj! Veronika

Doma, Kája

Ahoj Veru. Myslím si, že karanténa musela hnout s každým, kdo řeší prostor uvnitř sebe. Člověk má najednou čas, který neměl, čas v tichu a klidu. Čas, který potřeboval. I když je mi samozřejmě hrozně líto duší, které musely opusit náš svět kvůli této nemoci, jsou tyto chvíle pro mě trochu požehnáním. Uvědomila jsem si plno věcí. Například mé neskutečné propojení se Zemí. Když medituji, často mi chodí na mysl věci, které mě až dojímají. Slyším více svůj hlas intuice a během slunovratu se mi stalo několik magických věcí, aniž bych věděla, že se slunovrat odehrává. Přijde mi, že jsem také přestala řešit věci, které nemůžu změnit a dívám se na ně jiným pohledem. Zároveň si uspořádala priority a zjistila, že už nemůžu pracovat tam, kde doteď. Na místě, které mi nedává ten pocit toho, že dělám něco smysluplného. Vždycky jsem si vážila svého života, ale teď mám pocit, že jsem díky tomu více šťastná.
Divím se, jaké ezo myšlenky ze mě vyšly. Ale teď je prostě všechno trochu jinak.
Děkuji, pokud jsi to dočetla až sem a přeji tobě i tomu malému, ať tuto nelehkou dobu překonáte co nejvíce v pořádku.
K.

Transformace, Natálie

Ahoj Verunko. Určitě tohle období vnímám jako transformační. Naprosto se mi změnily plány i priority. Jsem v posledním ročníku. Čekají mě státnice, ale teď vůbec nevím kdy a za jakých okolností ukončím studium. A je mi to vlastně jedno. Došlo mi, že na tomhle mi vůbec nezáleží, a že všechno bude tak jak to bude a neovlivnil to. Co mě teď trápí hodně je izolace. Hlavně od mého přítele se kterým se teď nevídáme, protože je to doktor a nechce mě ohrozit (jsem chronicky nemocný pacient). To, že ta blízkost je pro mě hodně důležitá jsem si uvědomila až teď. Když spolu nemůžeme být. Myslím že až bude tohle období za nám budu sinoh víc cenit přítomnosti a blízkosti lidí (hlavně těch mých blízkých duší).

Karanténa, Anna

Ahoj Weef,
mam doma skoro 3 tydny holcicku, ktera se narodila 1.3., v den, kdy se tu objevil prvni pripad. Takze travime karantenu v ramci sestinedeli. Kazdopadne je to narocny, protoze ani v hezkym pocasi nechodime ven nebo fakt jen mimo lidi a ja jsem clovek, ktery i v den porodu byl na prochazce v Jizerskych horach. Proste potrebuju cerstvy vzduch a to ve meste moc nejde.
Pokud jde o ostatni rodinou situaci, tak moji rodice jsou OSVC a momentalne bez prijmu. Muj manzel na obavy, ze bude mit nizsi plat, protoze pracuje ve firme, ktera je vazana hlavne na zahranici. No a mame dve hypoteky, jednu na byt a druhou na pozemek a stavbu domu, ktery jsme meli zacit stavet ted na jare.
Kazdopadne uz se moc tesim, az budu moct vsechny v klidu obejmout a vsichni si budou moct ponuchnat nasi holcicku, protoze pro obe babicky je to prvni vnouce, tak jen mi hrozne lito, ze si ty prvni chvile s nama nemuzou uzit.
A co nas jeste stve je, ze protoze bydlime v pohranici u nemeckych hranic, nejenom ze nemuzeme na vylety, ktery se v Luzickych horach vetsinou prolinaji na hranicich, ale taky “problem sveta” asi si dlouho nekoupime dobry nemecky jogurty, syry atd.
Mej se krasne a hlavne zdrave 🙂

Sdílím se, Anna

Ahoj!
Tahle situace pro mě samozřejmě není lehká, stejně jako pro nás všechny. Přesto ale hledám a vidím spoustu pozitivního.. hlavně ve vztahu sama k sobě. Jsem studentka, takže ztráta práce ani příjmu pro mě teď není tak šílená.
Ale rozhodně si teď potvrzuju, že chodit do školy je důležitý. I ty hrozný přednášky a cvičení jsou užitečný. Ta komunikace a interakce je skvělá, oproti tomu, když nám teď jen pošlou prezentace a “učte se..”.
Za to stíhám každý ráno cvičit, učit se stojku, protáhnout se. A čím dál tím víc si potvrzuju, že to musím častěji zařadit do svýho života, protože mi to dělá ohromnou radost.
Taky pomáhám šít roušky. Což je další věc, která mi dělá radost – aspoň trochu pomáhat ostatním. Líbí se mi, že u nás zvoní staří sousedi a my jim můžeme pomoc. Cítím se pak užitečná. Takže v tom hodlám pokračovat i po karanténě, v tý pomoci ostatním. Ještě víc, než do teď.
Taky jsem si ujasnila, že potřebuju být produktivní a dělat něco užitečnýho.
Nechci promarnit ty vzácný chvíle našeho života.
Tím ale nemyslím žít zrychleně a stíhat toho co nejvíc. Spíš žít kvalitně a naplno. Ještě víc, než před tímhle vším.
A chci být fakt co nejvíc venku!
Moje hodnoty se asi moc nezměnily, upřímně si vážím každýho výletu nebo kafe s kamarády. Ale teď bych to chtěla dávat mnohem víc najevo.
Takže jsem si spíš ujasnila, že to co dělám, chci dělat pořád, naplno a ještě víc 🙂
To je za mě asi vše.
.
A děkuju za to, co děláš
Tvoje pozitivní energie a inspirace je skvělá!

Tereza

Ahoj Veru,
já bych chtěla i po karanténě zpomalit. Říkala jsem si to už dlouho, ale teď konečně k tomu mám fakt možnost. Vlastně upřímně nevím, jak bych bez týhle celý situace tenhle půlrok dokončila. Studuju vejšku, jsem ve druháku a hlásím se letos na psychologii. Do toho si dělám kurz na instruktorku jógy a skautskej vůdcovskej kurz. Do obou kurzů máme hodně úkolů, projektů a samostudia, do stávající školy mám taky hodně čtení a učení a ještě se teď učím na přijimačky na tu psychologii. Každej den mám nějaký úkoly a projekty, který postupně odevzdávám a vlastně vůbec nevím, jak bych to všechno zvládala při škole a při brigádě. Asi dost blbě 😀 proto jsem za tuhle situaci moc vděčná a řekla jsem si, že bych fakt měla v životě zpomalit. Zároveň mě ale všechny projekty i kurzy baví, takže jsem ráda, že jsem se do toho pustila:) jen bych neměla chtít všechno udělat teď hned..
a taky mi přijde fajn ten čas teď sama se sebou. Spoustu lidí neumí bejt jen se sebou a se svýma myslenkama, ale podle mě to je hrozne důležitý! Já jsem moc vděčná za to, že mám právě teď ten čas na zpomalení, dodělání všeho, mám čas na jógu, každodenní procházky do přírody a cvičení. Což je další vec – normálně jsem v Brně, ale karanténu trávím u nás ve středních Čechách má vesnici:) jsem alespoň víc s rodinou, kterou jsem poslední dobu moc nevidela.. myslím, ze každá situace v životě nás má něco naučit.
Měj se hezky a pokracuj v tom, co děláš a jak to děláš – hrozne rada Tě sleduju a jsi mi inspirací! Díky Terka

Duševní následky, Tomáš

Tahle situace změnila celý můj postoj k mému zdraví, myslím si ale že to někdy až moc přeháním a působím si tím mnohem větší rány. Hlavně je to spíše zásah do toho duševního zdraví než do fyzického. Já mám totiž takovou povahu, že třeba když teď jsou zprávy tak se mi rozbuší srdce, začne se mi dělat špatně a někdy musím televizi i vypnout. A i když se snažím myslet pozitivně, tak mám furt pocit že to dopadne blbě. K tomu mám ještě stres z přijímaček na střední a to všechno do hromady mě dostává do mnohem většího stresu a pesimismu.

Zpomalení, Aneta

Ahoj Verunko, předem tě moc zdravím.
U mě přišla změna asi tak druhý nebo třetí den po vyhlášení karantény. Najednou jsem měla pocit, že se musím na chvíli odpojit z online světa. Přestala jsem číst zprávy, odinstalovala jsem si sociální sítě i messenger a musím říct, že ten týden offline byl úžasný. Mám dvě malý děti, kterým každý den děkuju za to, že jsou se mnou. Protože nechat se vtáhnout v těchto chvílích do jejich cistyho světa je něco naprosto dokonalýho. Najednou jsem víc vnímala tu jejich radost, bezprostřednost a bezstarostnost.
Jinak celá tahle “ne moc” je pro mě hodně o zpomalení, vděčnosti a pokoře.
Snad to tak bude stačit a posílám hodně energie tobě a miminku. 
S láskou Aneta

Co jsem si uvědomila, Veronika

Co mi nejdřív prolítlo hlavou bylo to, že si vážím školy. Doma je to opravdu náročné a ten výklad chybí.
Na druhou stranu se učím planovat si čas. Můžu si víc vařit. Častěji cvičím, což mě neskutečně naplňuje a hlavně trávím víc jak 1 den v týdnu s přítelem což nám neskutečně upevnilo vztah.

Alexandra

Ja osobne prežívam karanténu ako jednu veľkú zmenu z molekulárného biológa sa stala ilustratorka
Moja karantena je plna zmien a napadou a aj jogy.

Jak mi karantény všechno trochu přenastavila, Zuzana

Ahoj Weef,
jelikož jsem viděla tvoje stories, ráda bych ti sem něco taky napsala, s něčím se svěřila a ke karanténě vyjádřila. Jsem studentka na gymplu a většinou na sebe kladu velký nároky – ať už v oblasti školy nebo mých zájmů. Pracuji na hodně věcech a hodně záležitostí si přebírám na sebe. V hlavě to mám nastavený tak, že bych chtěla všechno mít perfektní a ano, samozřejmě, že vím, že to je nereálný. Mým hlavním cílem na rok 2020 bylo ZPOMALIT a všechno v rámci způsobů VYBALANCOVAT. No a tak přišla karanténa… jak na zavolanou. Všechno zpomalila a mně se ujasnilo několik věcí.
Jednou z prvních je důležitost vzdělání. Výuka nám teď probíhá online, ale já už neskutečně toužím po výkladu našich profesorů (nikdy bych předtím nevěřila, že tohle napíšu…). Druhá záležitost je to, jak koukám na svoje tělo – zdraví. S víc volným časem přišlo konečně i víc spánku, víc pohybu a balanc stravy. Cítím se moc dobře. Konečně jsem si dokázala, že právě JÁ bych měla být sama pro sebe ta první priorita! S tím vším přišla i další objevení a ujasnění, ale hlavní je VDĚČNOST – za to, že (za normálních podmínek) můžu kamkoliv, kdykoliv s kýmkoliv a nic mi v tom nebrání!
Děkuju moc za prostor k vyjádření! Miluju tvoji osobnost a to, co děláš!
S láskou a přáním zdraví, klidu a spokojenosti
Zuza

Sdílení, Martina

Ahoj, děkuju za možnost sdílení. Teď jsem žila pár měsíců v Londýně, a díky koronaviru jsem se vrátila zpět domů. Při začátku epidemie jsem si myslela, že to překonám v Londýně, že to přece zvládnu sama. Jak ale přibejvalo zpráv a opatření ( v Čechách v UK přišli až teď), začla jsem pociťovat, že tohle nemusím zvládnout sama, a že si můžu nechat pomoc, když to bude potřeba. A nechci žít s vědomím toho, že se x měsíců nebudu moc dostat za blízkýma lidma, kteří by třeba mohli potřebovat moji pomoc. A tak jsem se vrátila, za pět minut dvanáct, řekla bych. Mám sice teď obrovskej smutek po tom nádherným, pulzujícím městě, po lidech se kterýma jsem se tam poznala, a po zkušenostech, co tam na mě ještě čekaly. Ale teď jsem tady, v bezpečí a taky v karanténě teda. Nejvíc mě teď tíží to, že až epidemie skončí, já budu začínat zas od začatku. Vlastně nevím jestli zůstanu nebo se vrátím, ani jaká práce na mě čeká. Na jednu stranu děsivá představa, která semnou občas zamává, na druhou stranu zase jedinečná šance, jak svěřit svůj život do rukou vesmíru a jenom důvěřovat, že to dobře dopadne. Protože jinou možnost teď nemám. Tak jen důvěřuju.

Pocity z karantény, Káťa

Ahoj Verunko,
chtěla bych sdílet své pocity.
Studuji veterinu, což je 6 let neskutečné dřiny. Tenhle rok jsem se ale rozhodla, že si udělám pauzu a procestuji svět, projdu nějakou dálkovou trasu v Evropě, poznám hromadu lidí a třeba i přehodnotím nějaké hodnoty – stane se ze mě jiný člověk, lepší – říkala jsem si. Byl to můj sen, čekala jsem na to dlouho a všechno jsem to už měla naplánované.
Jenže přišel tenhle virus a všechno se to zbortilo. Už 14 dní sedím doma na zadku a to mám to štěstí, že alespoň bydlím na vesnici ve velkém domě, tak mam spoustu míst, kam utéct. Jenže já jsem člověk, co nemá rád sezení na zadku, co si neužije čtení knih, meditace, jógu, procházky po okolí, když ví, že nemá na vybranou. Dělám toho denně spoustu, opravdu. Výše zmiňované, peču, vařím a dokonce i každé ráno zařazuji studené sprchy, vstávám brzy, chodím spát brzy. Zkrátka dělám vše, co jsem už takovou dobu dělat chtěla, ale čas na to nebyl, ale když je to tu a vlastně nic jiného mi nezbývá, je každá činnost tak nějak prázdná, neuspokojivá a pro mě zbytečná. Večer si sednu a reflektuji den, snažím se vážit si toho, že jsem zdravá, mám zdravou rodinu, jsem vlastně ,,jen” doma a přeci je to tak těžké. Proč je sakra pro mě taková jednoduchá věc jako býti sama doma, tak vysilující ? Co by za to dali jiní, kteří takové štěstí nemají?
Proč přichází pocit samoty, beznaděje, smutku nad nesplněnými sny, nad promrhaným časem a ne štěstí, vděčnost a úleva, že jsme zdraví? Představa, že se v září (snad) vrátím zase do školy a budu jen dřít a dřít je nepředstavitelná. To, že jsem o rok odložila studium jen abych cestovala a konečně udělala to, co jsem udělat chtěla a ono to nebude. Nic z toho se nestane.
Nedávno mi ale můj kamarád řekl, že můj problém je, že dělám věci, abych nemusela být se sebou, že nemusím zaplnit každou minutu/hodinu času doma, ale můžu jen být a žít. Vztekala jsem se, že nemá pravdu a že já přeci žiji a odpočívám a rozmýšlím nad sebou a argumentovala mu tím, že je to celé blbost, a že chci jen společnost, protože jsem extrovertní člověk, který nechce být sám. Nebo neumí ?
A tak možná je tu přede mnou ta největší zkouška. Naučit se vážit si sebe, být tu pro sebe, být si přítelem. Mít radost z toho, že zažiji dobrodružství sama se sebou, utřídím si myšlenky, pocity, cíle a sny.
Tour du Mont Blank můžu zvládnou kdykoli, kdy ale budu mít čas si užít jen sebe, mít se pro sebe a udělat si ze sebe tu nejlepší kamarádku ?
Třeba si přesně tohle z toho mám vzít a možná více z nás.

Linda

Ahoj Weef,
bohužel asi patřím mezi většinu lidí, která teď nechodí do práce. Pracovala jsem v hotelu a ten samo zavřeli. Zaměstnavatel dělá vše proto, aby nás nemusel vyhodit a mohli jsme se všichni vrátit, ale jak to vše dopadne to je asi ve hvězdách. Nic méně před touhle prací jsem se hledala, dělala jsem různé práce a ke svému vystudovanemu oboru (gastronomie) jsem moc vracet nechtěla. Až jednou se stala jedna věc a já si řekla, že to risknu. No minulý září jsem nastoupila do hotelu a je to nejlepší věc kterou jsem udělala, nejenže mě práce moc baví a naplňuje, tak kolektiv je naprosto dokonalý. A teď se stane toto a my nikdo nevíme, co bude dál. Hned bych se chtěla vrátit do práce. Takže doma se snažím myslet jen na to optimistické a občas kouknu někde po práci. Být zavřená doma už mě moc nebaví, jsem člověk, co chce být v kolektivu. Ale na druhou stranu si říkám, že jsme té naší planetě, dali tolik zabrat. Lidstvo je uspěchané, že nějaká takováhle věc nám pomůže se nad tím zamyslet. Doufám jen, že všichni budou zdraví a všechno dopadne, tak jak má.

Karanténa a můj pohled na svět který právě kolem nás je, Pavla

Ahoj, jsem Pája z Písku, je mi 16 let a studuji na osmiletém gymnáziu. Mé dny v karanténě vypadají nějak takto – škola, klavír, cvičení, uklízení a šití roušek. Jsem skautka, takže pro mě bylo samozřejmé se zapojit, i když bohužel nejsem zrovna na šití zdatná. Taťka, který normálně dojíždí do práce do Prahy teď pracuje z domova, ale mamka, která je zdravotní sestřička v nemocnici do práce normálně chodí. Naštěstí pracuje na hematologii, takže se jí situace s koronavirem nijak výrazně nedotkla. Já jsem z toho všeho taková zvláštní. I když vím, že nosit roušku je ta nejlepší věc, kterou teď můžeme dělat a mám radost, když lidi potkávám jenom s ní, tak mě to někde uvnitř hrozně bolí. Jediný co mě uklidňuje je, že tu roušku máme právě kvůli nemoci a ne kvůli znečištění ovzduší. Doufám, že si to taky lidi uvědomí a začnou přemýšlet nad tím, jaký to je nosit roušku celý život. Samozřejmě neskutečně obdivuji všechny doktory, zdravotní sestřičky, lidi kteří pracují v obchodech s potravinami, lékárnách a prostě všechny, kteří chodí do práce kvůli nám. No, snad už to nebude trvat dlouho a třeba si všichni uvědomíme, jak se normálně vlastně skvěle. Můžeme se scházet s kým chceme, kdy chceme a kde chceme, že můžeme volně dýchat. Weef, díky za tvé skvělé příspěvky!

Karanténa, Tereza

Ahoj Weef
Nikdy bych si nemyslela, že v době karantény se mi změní myšlenkové pochody. Jsem člověk, který byl v kontaktu s lidmi neuatále a často jsem vyhledávala místa kde je rušno. Jsem milovník kaváren, nákupů a vlastně být jen sama se sebou mi přišlo smutný. Až do doby tohoto převratu. Pomalu začínám chápat jak je to vlastně krásný být tu jen pro sebe,vnímat přírodu a naučit se více milovat místo kde žiju.Myslet na to kdo vlastně jsem, čím chci být a jakým směrem se vydat. Protože se mi otvírají nové možnosti a díky času v karanténě se na jisté kroky mohu více připravit, ale myslím také i na tu nejistotu toho, zda svět bude brzo v pořádku.

Co já a karanténa?, Karolína

Krásný den,
já za tu dobu v karanténě začala méně řešit budoucnost a více se soustředím na to, co je teď.
Rovněž tento čas využívám k naučení návykům zdravějšího životního stylu. Zapojuji nové zvyky – od ledové sprchy až po cvičení v podobě jógy či Fitfab Strong.
Přeji hodně zdraví a děkuji za tento nádherný podcast.

Sdílení se, Adéla

Ahoj Veru, moje pocity jsou právě smíšené, ale asi první co mě napadlo je to, že když nebyla karanténa a celý tenhle stav tak jsme si všichni ničeho pořádně nevážili. Venku je krásně, ale mě se zrovna ven nechce, no tak přeci zůstanu doma, můžu jít zítra.. No jo jenže zítra už se ven třeba nedostanu..
Moje myšlenka je taková, že bychom neměli čekat na nic a jít do všeho po hlavě a hned. Měj se krásně a přeju ti hodně sil.

Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak moc jsem ráda za vaše sdílení a milá slova.
Děkuju tímto všem a posílám hodně sil a hlavně přeju, ať jste všichni zdraví!


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.